Je jí dvacet a za několik málo let dosáhla takového úspěchu, o kterém se může některým jejím kolegům z branže jen snít. To je blondýnka Taylor Swift. Člověk se musí ptát, kde na to ve svém věku vzala a hlavně jak dlouho jí může takovýto tah na branku ještě vydržet. Když si poslechnete "Speak Now", uvěříte, že ještě nějaký rok určitě. Dva roky od předchozí "Fearless" totiž opět znamenají výrazný posun kupředu.

Už tím prvním krokem je bezesporu fakt, že si celou desku sama složila, tedy bez jakékoli pomoci, a vysvětlení je prosté - v hotelovém pokoji při turné vám hotelová služba těžko doručí na přání nějakého vhodného spoluautora. Není tedy divu, že "Speak Now" označuje sama zpěvačka za velmi osobní album a dokonce koncepční nahrávku. Když si toto přečtu, pak získám představu muziky velmi náročné na poslech obvykle dosti ponuré. Máte-li to nastavené podobně, zapomeňte na to - u Taylor Swift nic takového neplatí. Její koncepčnost bude spíše spočívat v textech, které mají velmi osobní charakter, ale to u ní není žádná novinka. Však na předchozích deskách užívala dokonce i skutečná jména.

Takže v čem je "Speak Now" tak odlišná od předchozích desek? Především v hudbě samotné. Opravdu nevím, jestli Taylor Swift dospěla v mladou dynamickou a impulzivní dámu, nicméně mám-li soudit podle tohoto alba, tak z ní může být docela dračice. Měli bychom totiž pomalu přemýšlet, jak do onoho spojení country-pop, kterým bývá její hudba označovaná, vepíšeme ještě slovo rock. Zatím jsou to sice jen náznaky, fanoušci AC/DC mohou zůstat ještě nějaký čas klidní, nicméně pravdou je to, že novinka znatelně přidala na tempu a intenzitě. Do této doby vládly hudbě Taylor Swift spíše pomalejší rytmy a skladby ve středním tempu byly příjemným oživením. Nyní ale hrají hlavní roli, balady jsou spíš v opozici a poprvé se objevuje tanečně laděná věc, rokenrol a dokonce jedna taková, která místy nápadně připomíná symfonický metal.

Jednoduše řečeno novinka nabrala slušné grády, a to nejen v tempu. Taylor Swift v sobě totiž objevila ještě další stránku - její hudba získala jakýsi nadhled. Ne že by byla do této doby nějak extra vážná, ale například pozitivní nálada takové "Mean" dokáže vykouzlit úsměv na tváři, nebo spíš možná lehký úšklebek. Taylor je v ní lehce uštěpačná a ironická a v tu chvíli vám připomene Natalie Maines z Dixie Chicks. Díky country je to ještě umocněné hravým rytmem. V "Better Than Revenge", která by v klidu mohla být i na albu Avril Lavigne, zase dokazuje, že už rozhodně zase není křehká, a je dost dobře možné, že až jí příště bude nějaký černoch brát na pódiu mikrofon z ruky, tak se jen tak nedá. Naprostým úletem, ale hodně povedeným, je "Story Of Us". V ní, aby stihla převyprávět všechny kapitoly onoho příběhu, včetně jejich slovních uvedení, musela nasadit takřka běžecké tempo.

Když si tohle promítnete do perspektivy, jak chytlavé melodie psala Taylor Swift doteď, musí být jasné, že "Speak Now" je oproti předchůdcům ještě daleko více hitové a díky tomu, že nyní fúzuje daleko víc vlivů z dalších stylů, přitáhne ke svému country i víc posluchačů. Pokračuje totiž ve vytváření svého vlastního stylu, který z country čerpá tu více, tu naopak minimálně, a je tak k těm, co tenhle styl normálně neposlouchají, mimořádně uživatelsky přívětivý. Navíc, jak ho neustále vyvíjí a upgraduje, se momentálně dostala do stavu, kdy jsem schopen prohlásit: Nyní jí už může k nohám padnout i Evropa.