Iva Frühlingová má šmrnc. Dobře vypadá, francouzštinou dodává svým písním příjemný sexuální náboj. A občas docela dobře zpívá. Není divu, že v domácí pop music zaujala mnohé posluchače, pro něž je zajímavým a svěžím zpestřením této u nás jinak poměrně jednobarevné a pusté hudební škatulky. Po třech řadovkách rekapituluje svou dosavadní hudební kariéru a vydává album "Retrospektive".

Kdybyste Ivu neznali a ona se vám chtěla představit, deska "Retrospektive" by k tomu skvěle posloužila. Frühlingová se zde ukazuje ve všech svých polohách (s výjimkou projektu NO PAN!C). Zpívá své nejznámější francouzské písně, ("Ou tu veux quand tu veux", "La muerte"), předvede převzaté věci (Gainsbourgův "Harley Davidson"), nezapomene se blýsknout hvězdnými spolupracovníky (blondýn Pierre Richard v "La Chanson de Pierre").

Iva ale odkrývá své další tváře a představí i tu tvorbu, v níž buď není dominantní, nebo není tolik známá. A tak je tu duet s Miro Žbirkou "Někdy stačí dát jen dech" pro novácký seriál "Ordinace v růžové zahradě" (pokud vás neiritoval doteď, tak brzy začne), klasická věc "Non, je ne regrette rien" v jedné ze svých nejpříšernějších verzí (úprava Romana Holého pro film "Edith Piaf"), nebo totálně ulítlá a fakt hodně zábavná (jeden z vrcholů alba) "Skládám - Too Macho Edit" ze singlu "Věřím".

Iva Frühlingová není tak dobrá zpěvačka a ani k šansonu nemá tak blízko jako třeba Charlotte Gainsbourg (ostatně ani si nemůže dovolit za parťáka člověka, jako je Beck). Tím chci říct, že ve francouzsky zpívaném popu najdete určitě zajímavější a nadanější interprety (třeba Mylene Farmer). Jenže jsme v Česku. Kolik francouzštiny slyšíte běžně z rádia? A tak i Iva (ostatně, jakmile začne zpívat česky, už to není ono) se svým repertoárem tu funguje a má své zasloužené místo.

"Retrospektive" představuje ten model výběrů, které dávají alespoň nějaký smysl. I když chybí detailněji zpracovaný booklet, je tu nová písnička "Entrange entrangere". Stejně tak potěší i absence jednoho z nejhorších Iviných nápadů, její duchaplné promluvy. A tak je fajn, že na "Retrospective" nejde jen o sprostou touhu znovu zkasírovat věrné posluchače. V případě Ivy jde přinejhorším o touhu milou, pochopitelnou a odpustitelnou.