Vážení a milí... Dovolte, abych v rozporu s honbou za profesionálně vyznívajícím reportážním článkem učinil hned zpočátku jedno osobní přiznání, v kterém se však (profesionálně?) vzdám "ich" formy... Ona se těžko píše reportáž, když se pisatel oproti tradiční snaze dělat si během koncertu poznámky nechá naprosto unést atmosférou koncertu a zůstane zcela pohlcen tóny, sdělením i atmosférou, které proudí sálem. Na úvahy co a jak napsat prostě nebyl v plném, ale nijak přecpaném sále Archy čas. Civilní myšlení přišlo na řadu až dlouho poté, co pisatel opustil již ztichlý prostor divadla, ve kterém bylo najednou k vidění velké množství spokojených tváří. Těch sice byla drtivá většina, ale při odchodu šlo slyšet i ojedinělé hlasy kritické.

Kdo rád spiklenecky poslouchá reakce lidí odcházejících z koncertu (patřím mezi ně), tak třeba zaslechl (můj případ), že to byl minimálně z poloviny sice perfektní, ale jen další rockový koncert. Ačkoli lze s tímto názorem celkem snadno polemizovat, něco na něm je. Pondělní večer sice patřil především těm, co chtěli zjistit, že ten starý rock i jeho bratříčkové mají stále hodně co nabídnout, ale Wilco dali i něco navíc... A ještě poznámka: kdyby byl Stimul čistě elitářským festivalem pro předem vyhraněnou skupinu, moc nových stimulů by ani nenabídl. "Obracel by na víru" ty, kteří již dávno věří. Rockový koncert kapely, která za mořem plní velké haly a stadiony, byl naopak zajímavou konfrontací s regionálními kapelami - obzvláště těmi, které tady přes svoji píšničkovost a relativní přístupnost těžko hledají publikum.

Wilco s sebou vozí pověst jedné z nejlepších koncertních kapel vůbec, ale rozhodně nepůsobili dojmem, že by to snad museli jakkoli dokazovat. Působili uvolněně, snad protože šlo o poslední koncert jejich podzimní evropské šňůry. Pražské publikum jim nedalo nic zadarmo, ale v druhé polovině koncertu - poté co zaznělo úchvatné provedení "Impossible Germany" - již obě strany souzněly ve vzájemné harmonii.

K radosti všech skalních fandů setlist nezahrnoval příliš překvapení a držel se skladeb, které si už kapela za roky působení osvojila a znamenají jakési její pomyslné "best of"... Začala tradičním otvírákem aktuálního turné "Wilco (the song)", následně divákům předložila prakticky stejnou porci skladeb z každého z dosavadních šesti řadových alb, tedy s výjimkou debutu "A.M.". Kapela vždy dokázala zvýraznit ducha skladeb - pomalejší kusy zahrála lyričtěji a intimněji než z desek, ty rychlejší zase zněly řízněji. Parta kolem Jeffa Tweedyho však často předvedla celou škálu dynamiky uvnitř jedné písničky. Znalci už pověstných živých nahrávek "Kicking Television" nebo "Ashes Of American Flag" zjistili, že skupina neustrnula u jedné interpretace a s každým motivem a melodií průběžně pracuje.

Nové souvislosti přinášel hlavně kytarista Niels Cline, známý jazzově-avantgardní muzikant, který přišel ke kapele před pěti lety. Ukázal se jako nezdolný výrobce textur a hluků - jak pomocí zpětné vazby, smyček a efektů, tak pomocí neortodoxních technik, když rozechvíval struny paličkami nebo slajdoval po hmatníku kovovými tyčinkami i dalšími předměty. Došlo i na dvojitou metalovou kytaru. Koncert nebyl chudý ani na staromilsky protahovaná kytarová sóla, která však nezamrzala v prázdných exhibicích, ale vždy dodala kapele novou šťávu a dovedla skladby do finále.

Jeff Tweedy šetřil slovy ("Máme příliš mnoho písniček, které vám chceme zahrát, tak nebudu zdržovat vykecáváním."), ale do své kytary i zpěvu se uměl opřít. Obzvláště se to ukázalo při přídavku, během něhož se kapela pustila do vyloženě stadiónových riffů i gest a ukázala, že se vůbec nestydí být velkou rock'n'rollovou kapelou a že ji to naopak náramně baví. Křehké kousky plné proplétajících se kytar a jemných přízvuků kláves totiž ukázaly vybroušený zvuk skupiny, který navíc podpořila soustředěná práce zvukaře.

Wilco milují tradiční rock, ale nespokojí se pouze s jeho přehráváním a napodobováním. To by je totiž nebavilo. V Praze se bavili náramně, což sami několikrát do mikrofonu přiznali. Publikum jim to věřilo, protože nadšení z hudby pulzovalo celým sálem. Doufejme, že v Praze ne naposledy...