S rozhovory, jako je ten dnešní, máte bohaté zkušenosti. Spoustu jste jich poskytl jako zpěvák, ale ještě než jste se postavil za mikrofon, byl jste v roli toho, kdo otázky klade. Vzpomínáte?

Vzpomínám si velmi dobře, protože to bylo strašně krásné období. Bylo mi patnáct šestnáct let a díky téhle práci jsem měl možnost potkat se s lidmi, ke kterým bych se zřejmě jinak nedostal. Asi bych nemohl jenom tak přijít za panem Stivínem a poprosit ho, jestli by byl tak hodný a povídal si se mnou. Ale v momentě, kdy šlo o formu rozhovoru pro tisk, na to každý přistoupil. Byli to opravdu velice pozoruhodní lidé, od kterých bylo co se učit. Za svůj vrchol považuji rozhovor s americkým saxofonistou Sonnym Rollinsem. To se podařilo v rámci jazzového festivalu v Praze. Stáli jsme tam tehdy celá skupinka novinářů ve frontě a jeho bodyguardi nás najednou odstavili pryč. Trochu nahlas jsem si sám pro sebe zanadával: "Jel jsem sem sedm set kilometrů z Bratislavy a nebudu mít ani rozhovor?" Vtom se jeden z bodyguardů otočil a povídá: "Vy jste z Bratislavy? Prosím, jste na řadě!" Ukázalo se, jak to tak chodí, že tu měl nějakou přítelkyni a město mu přirostlo k srdci. Díky tomu se mi podařilo udělat rozhovor, který se z původně slíbených patnácti minut protáhl na půl hodiny

V knize "Nárok na rock" z roku 1990 jste řekl: "Občas mám warholovskou touhu vést měsíčník, který by se skládal čistě ze samých interview. Mně totiž přímo fascinuje forma rozhovoru." Co vás na ní fascinuje?

Když si listuji časopisem a zavadím o nějaké známé jméno, vždycky se podívám, jestli je ten článek napsaný formou rozhovoru, nebo jenom takového okomentovaného povídání. Každý novinář dělá rozhovory jinak. Na některých se dají vypozorovat evidentně menší předpoklady k této práci, ale u špičkových žurnalistů typu Romana Lipčíka je radost ty rozhovory číst. Nacházejí se v nich různé druhé plány, dvojsmysly... zkrátka stojí to za to.

Jak jste tehdy poznal, že se vám rozhovor povedl? A jak to poznáte dnes, když rozhovor poskytujete?

Prostě už v jeho průběhu vycítíte, jestli to tam je, nebo není. Při přepisování rozhovoru jsem už v polovině cítil, že tohle a tohle bude dobrý rozhovor: že je zároveň obsáhlý, dramatický i smysluplný. A stejně tak to cítím teď. Když čtu rozhovory se mnou, vidím, že jsou někdy opravdu polovičaté, nestojí to za nic, ale někdy je to naopak výborné. Dozvím se i víc, než jsem řekl.

Ten měsíčník se asi realizovat nepodařilo, že?

Nepodařilo. Ale doteď mne to mrzí! V dnešní době máme možnost dělat rozhovory nejen s lidmi od nás, jejichž zásoba by se samozřejmě velice rychle vyčerpala, ale i s těmi ze zahraničí. Když máte peníze a kontakty, můžete komunikovat opravdu s celým světem. S velkými fotografy, filmaři, malíři. Je mi líto, že něco takového neexistuje.

Co se vám ale zrealizovat podařilo, je nová studiová deska "Už". Musíte mít radost, že je na světě - zvlášť po všech těch trablech, kterými jste si v posledních letech prošel...

Mám z ní velkou radost. Stejně jako v případě těch rozhovorů, měl jsem i tentokrát od začátku pocit, že to bude dobré. Jenom jsem netušil, jakým způsobem to bude rezonovat u publika. To vlastně nikdy až do poslední chvíle nevíte. V případě tohohle alba šlo o risk, protože přináší nový zvuk, se kterým se můj posluchač nikdy nesetkal. O to víc mne těší, že deska tak výrazně zabodovala u nás a hlavně v Česku.

Co vás vedlo k tomu, abyste ustoupil od tradičních písničkových aranžmá a potykal si s elektronikou?

Od začátku jsem si za tím šel a byl rozhodnutý, že to takhle chci. Že chci dělat se šikovnými lidmi, kteří pracují s elektronikou a mají zkušenosti s filmovou hudbou a reklamou. V plánu bylo udělat s nimi album, jaké by si i tito lidé představovali, že by udělali oni se mnou. Přece jen jsem jiný druh interpreta než různé mladé zpěvačky nebo interpreti v reklamních spotech. A myslím, že se výsledek podařil. Přestože jde o elektronickou záležitost, cítím z desky velmi silnou dávku lidskosti.

Nová deska vyšla po období, kdy jste se hudbě nevěnoval a ohlásil konec kariéry. Nesetkal jste se s výtkou, že šlo o pouhý marketingový tah?

Víceméně ne, ale každý se mne na to ptal. Zároveň ale každý akceptoval skutkovou podstatu, protože jsem se dostal zdravotně do tak neuvěřitelné kolize, jako byl oboustranný zápal plic, zánět pohrudnice a nesrážlivost krve. V tom období jsem měl skutečně pocit, že je to všechno už za mnou. V takovém stavu jste rád, že vůbec přežijete. Koneckonců i doktoři se k tomu tak stavěli. Naštěstí se mi to celé podařilo přeskákat a v tom momentně jsem pocítil velkou chuť dělat zase nové věci. Z tohohle podnětu vznikl "Už".

Slyšel jsem, že vás k návratu nakoply koncerty jako třeba vystoupení na trenčínské Pohodě. Zároveň mělo jít o koncerty, které ale byly nasmlouvané dlouho dopředu a vy jste je z povinnosti musel odehrát.

I tohle je pravda. Na první z těch koncertů jsem šel s obavami, jak to vůbec dopadne. V minulosti jsem festivaly hrál jen velmi málo. Měl jsem pocit, že to tam technicky nefunguje tak, jak bych si představoval. Ale hned první festival, který byl nevím už kde, mne přesvědčil o opaku. Začal jsem se těšit na ty ostatní. Tuhle sezónu jsme si vybrali asi deset festivalů a nemůžu jmenovat jediný, který by se nepodařil.

Co říkáte na ty nadšené reakce publika? Mně přijde, že jste dnes populárnější než v devadesátých letech.

Ano. A je to úžasný pocit. Když člověk hraje na Benátské noci před Garym Moorem, tak logicky očekává spíš chladnější přijetí. Ono přitom bylo naprosto epochální! Nebo když jsme hráli před Kasabian. Kdybych na tu kapelu přišel coby návštěvník já, asi bych neměl moc chuť poslouchat předtím něco jiného. A znovu byla vynikající atmosféra, koncert se znovu podařil. Festivaly mi dodávají hodně energie.

Na svých předchozích deskách jste byl velmi osobní, texty jste psal jako přímé reakce na určité podněty. Kdežto z "Už" mám pocit, že jste se moc otevřít nechtěl. Měl jste v plánu ponechat si odstup?

Pravda je taková, že předchozí alba a texty byly hodně osobní. A když nebyly ze života, tak se na něj určitým způsobem nalepily. V tomto případě jsem se spojil s vynikajícím slovenským textařem Vladem Krauszem, od něhož jsem chtěl takové ty jeho typické exaktní texty. A to, co jsem si na novou desku napsal sám, byla taková lyrizovaná próza. Tím pádem to bylo po textové stránce něco úplně jiného než v minulosti.

Takže jste nelpěl na tom, aby šlo o osobní výpovědi.

Já nad tím takhle nepřemýšlím. Prostě si připravím písničku, a i když nad textem přemýšlím, nelámu si hlavu s tím, zda je, nebo není příliš osobní. To jsem si lámal pouze jednou v minulosti, u písničky "Nahý II". Kladl jsem si otázku, jestli tohle není až příliš privátní věc a jestli to nejde až příliš do soukromí. Málokdo to ví, ale velmi jsem váhal, jestli ji umístit na desku "'01". Nakonec se ukázalo, že se z toho stal velký hit, a já se s textem bez problémů vyrovnal.

Jaký vztah máte k předchůdkyni tohoto songu, legendární zakázané "Nahý I"?

Je to hodně dlouhá doba, co jsem ji slyšel naposledy. Mám minimální šanci ji definovat. Dokonce jsme přemýšleli, že kdyby se dělala nějaká rozšířená verze "Už", dali bychom tam nějaké remixy, coververze a mezi nimi i tuhle písničku, samozřejmě s jasnou datací vzniku. Vypadá to ale, že se tomuhle věnovat nebudeme. A jak tak zlehka cítím ve vzduchu následující desku, ta by "Nahý I" asi neunesla. Takže budeme muset zase počkat, jestli budeme chtít tuhle písničku nějak vydat.

"Nahý I" a ostatně i "Nahý II" se vyjadřovaly k profláknutému koncertu ve zlínském klubu Golem z jara 2000, kde jste se divákům ukázal na Adama. Nemyslíte, že dnes by něco podobného nikdo vůbec neřešil?

Víte co, asi máte pravdu. Doba se posunula. Koneckonců jsem byl i první interpret, který přiznal, že má něco společného s negativními látkami. To bylo tehdy dost výrazné tabu. I tohle udělalo z toho zlínského incidentu nafouknutý balón. Dneska o drogách mluví a zpívá každý.

Necítíte se tak trochu jako oběť? Přece jen jste byl v tomhle první...

Z mojí strany to bylo velice spontánní. Byl jsem asi první, ale nepovažuji to za důkaz kvality, prestiže nebo něčeho takového. Je to určitá kapitola jednoho období mého života, o kterém jsem napsal písničku.

Jak přijímají písničky osoby, kterým jsou určeny? Mám na mysli třeba "Nebude to také ľahké" nebo "Už asi nie si".

Nesetkal jsem se zatím s žádnými negativními reakcemi. Je pravda, že "Knižný príbeh" z desky "Nočná optika", který zpívám unisono se svojí tehdejší manželkou, je vyloženě retrospektiva našeho vztahu. Podobné je to s "Už asi nie si". Tu písničku jsem napsal v momentě, kdy jsem přišel na to, že je už asi opravdu konec. Ten vztah skončil a já jsem to tímto způsobem popsal. Vzpomínám si, že deska "'01" ještě nebyla hotová a já tuhle skladbu vypálil na cédéčko a donesl ji manželce domů. Reakce jsem se nedočkal, ani jsem na žádnou nečekal. Šlo o výpověď, kterou jsem potřeboval ze sebe dostat.

Co třeba "21 rokov"? To je taky autobiografie?

Je to autobiografie. (odmlčí se) Ale jde o období, na které nerad vzpomínám.

Doktoři vám před několika lety diagnostikovali bipolární poruchu. Jak se s takovou nemocí dá fungovat?

Jsem docela rád, že se na to ptáte. Mám pocit, že o téhle věci je třeba mluvit. U nás je bohužel pořád situace taková, že člověk, co jde k psychiatrovi, je synonymem pro blázna. Lidé mají strach, že když vyhledají odbornou pomoc, bude je považovat jejich barák nebo jejich vesnice za divného. Tím pádem velice trpí, protože tahle maniodeprese je opravdu velmi negativní záležitost, která má hodně negativní důsledky v jednom i druhém stádiu. Já si dlouho myslel, že mám prostě výkyvy - buď depresi, nebo se cítím dobře -, vlastně jsem moc nevěděl, co se mnou je. Když jsem se od prvního doktora dozvěděl diagnózu, bylo mi vysvětleno, že se tomu dá pomoct léky. Je to už řada let a dotyčná paní doktorka měla pravdu. Nasadila mi léky, které pomáhají. A bránit se medikamentům? To je nesmysl. Kdyby s tím byl spojený výstup na Chopok (hora v Nízkých Tatrách - pozn. aut.), tak dejme tomu. Ale jestliže sklenkou vody zapijete léky, které vás dostanou do stabilní hladiny, není co řešit. Myslím, že lidi, kteří s tím mají problémy, by měli jít na konzultaci k doktorovi. Možná ani nevědí, jak blízko jsou tomu, aby se z téhle zoufalé nemoci dostali ven.

Nestraší vás trochu, když vidíte, jak skončil třeba Petr Muk?

Nečtu bulvár, takže o tom nemám detailní informace. Vím jen, že Petr byl výborný chlap a kamarád. Měli jsme období, kdy jsme byli fakt velcí kámoši. On měl kapelu Oceán, já začínal s Banketem. Vždycky byl velice férový. Je to jenom můj dojem, ale osobně si myslím, že k smrti ho dovedla právě tahle nemoc.

Říká se, že manická fáze té nemoci může být horší než depresivní. Vy jste prý kdysi rozdával lidem tisíce korun...

To je pravda. Já věděl, že známý píše film a potřebuje peníze na to, aby mohl fungovat. Vytušil jsem, že mu to bude trvat půl roku, tak jsem vzal peníze na šestiměsíční živobytí a šel jsem mu je předat, aby při tom psaní nemusel chodit ještě do práce. Takové situace se prostě vyskytly. V mánii člověk lítá vysoko nad oblaky. Vůbec nespí a dělá věci, jaké by jindy nedělal. Maluje, sochaří a natáčí desky, u kterých se pak ukazuje, že by je možná ani neměl pustit ven. I mně každý psychiatr potvrdil, že tahle fáze je horší jak ta depresivní.

Chybí vám Jaro Filip?

Velmi. Jaro byl velmi ojedinělý člověk. Když se mi jednou otevřel, zjistil jsem, že po materiální stránce se nemá úplně nejlíp. Přitom rozdával radost a humor v každé situaci, v jaké se nacházel. Nasadil si masku veselého úsměvu a jakkoliv byl psychicky na dně nebo naopak v pohodě, šířil humor a pohodu. Bohužel si pomáhal tím, že vypil dvacet třicet káv, vykouřil desítky cigaret denně a nebyl ochotný jít za doktorem. Když říkal, že cítí bolest na prsou a my mu chtěli zavolat lékaře, odbyl nás s tím, že to přece přejde. Zůstal sedět v křesle a jednoho dne už z něj nevstal. Dodnes mám stavy, kdy v obchodě vidím cédéčko kapely, kterou jsme měli oba dva rádi. V tom momentě mě napadne: Jé, to jsem zvědav, co na to Jaro poví. Až potom si uvědomím, že tohle už je pasé. Ale pravidelně na něho myslím a jsem hrdý na to, že mám prsty v jeho obou dvou sólových albech, z nichž zejména "Ten čo hrával s Dežom" je podle mě to nejlepší z naší společné produkce.

Jednoho dne jste Filipovi údajně donesl balík šedesáti textů ke zhudebnění, on se na ně podíval a za tři měsíce složil materiál na pět alb dopředu...

Je to přesně tak. Já měl silné inspirativní období, kdy jsem skutečně napsal šedesát textů. Nevěděl jsem, co s tím. Vybral jsem náhodně deset z nich, donesl je Jarovi a on zaznamenal naprosto dětskou reakci. Skoro mu vyhrkly slzy do očí, když se mě ptal, kde mám těch dalších padesát. Já na to, že uděláme těchto prvních deset a pak se uvidí. Jaro ale chtěl, abych mu donesl i zbylých padesát textů. Takže následující dva nebo tři měsíce jsme se potkávali u něj doma u klavíru a Jaro mi vždy hrál jednu až tři nové písničky. Odpad byl nulový, všechny měly místo na deskách.

Kromě toho, že skládal, byl Filip i velkým průkopníkem internetu na Slovensku. Měl doma připojení a vedl si své webové stránky snad od roku 1997, že?

Nebo satelit! Nevím, kdy už to bylo, ale ten satelit byl pomalu větší než jeho byt a Jaro na něm chytal koncert USA For Africa (1985 - pozn. aut.). Byl na techniku absolutně nadržený, miloval ji.

Co by řekl desce, kterou jste na jeho počest nahráli před dvěma lety s Milanem Lasicou a Oskarem Rózsou?

No, nevím. Ta deska je po umělecké stránce podle mne velmi kvalitní, ale mám pocit, že je zároveň relativně málo komunikativní. Setkal jsem se s mnohými reakcemi, kdy mi lidi říkali, že si poslechnou tři čtyři skladby a pak musejí desku odložit, protože je moc náročná. Je umělecky a aranžérsky komplikovaná, takže lidi musejí často poslech přerušit. Nevím, co by na to Jaro řekl, ale určitě by se mu to líbilo. Navíc nás měl rád.

Když jste desku připravovali, vytasil se s podobnou nahrávkou, nazvanou "Jarove pesničky", Ivan Tásler. Vám se to tehdy moc nelíbilo, že?

Ale ne. Slyšel jsem z ní pár věcí, které se mi velmi líbily. Každý má v jakémkoliv byznysu právo být na startu dřív než ten druhý. My jsme jasně dávali najevo, že jdeme dělat takovou desku. Najednou jsme se dozvěděli, že rovněž Ivan točí podobné album. Udělal ho jinak a to, co jsem z něj slyšel, se mi líbilo. Nikdy jsem mu neměl za zlé, že na nás nečekal. Proč by to dělal?

Vaše absolutní novinka je duet "Nebude to jiný" s Leonou Šenkovou ze soutěže Česko Slovenská SuperStar. Co si od toho slibujete?

Neslibuji si od toho vůbec nic. My jsme s ní a mým manažerem seděli v průběhu SuperStar a přemýšleli o nějaké agenturní spolupráci. Ale ukázalo se, že geografická vzdálenost je příliš velká. Leona pak začala točit desku se slovenským producentem Jinym Cimbalou a ten se jednoho dne ozval a poslal mi písničku, o které hovoříme. Líbila se mi, ale především se mi líbil Leonin hlas. Ona je opravdu mladá Špinarová. Oba dva máme trochu chraplavé hlasy a myslím, že ta společná píseň je zajímavá. Domnívám se, že z ní může být hit. Ale to je těžké odhadnout, protože dnes nevíte, kdy vás nějaké rádio zařadí, nebo nezařadí do playlistu. A bez rádií se hity pořád ještě dělat nedají.

Manažer mi říkal, že jste víkend trávil u Jana Saudka v Praze. Souvisí ta návštěva s plánovanou knihou vašich fotografií? Jak to s ní vůbec vypadá?

Už je v tisku, takže věřím, že konečně vyjde - trvalo mi to dost dlouho. Jde o klasickou monografii. Je to krásně vypracovaná, výpravná kniha, obsahující asi dvě stě šedesát mých fotek. Fotilo se na různých místech zeměkoule, nejvíc asi v New Yorku, který je dost fotogenický. Jsem hodně zvědavý, jak to bude rezonovat u lidí. Přece jenom kniha fotografií je něco jiného než hudba, která je se mnou spojena velice úzce. Je to jiný píseček.

V rozhovoru pro televizi TA3 jste uvedl, že posloucháte speed metal. Co je nového na speedmetalové scéně?

(směje se) Nesleduji ho až tak důsledně, že bych v tom byl až tak hluboce ponořen. Poslouchám fakt všechno, od folku přes pop až k thrashi, industrialu nebo jazzu v jakékoliv podobě a formě. Strašně mě to baví. Prostě mě baví hudba. Často si jenom tak sednu a poslouchám ji. A nedělám nic.

Jsme na konci rozhovoru. Takže: Je to tam?

Je to tam!