Jsou to čtyři roky, co Plan B relativně vkusně vysamplovanou "No Good" The Prodigy a následně relativně vkusným debutem "Who Needs Actions When You Got Words" dostal kritiku i hopíky do kolen. Je to hip hop? Není to hip hop? Eminem/The Streets meets Damien Rice? 9/10? Ať jo, nebo ne, život Benjamina Paula Ballance-Drewa se změnil. A ostatní čekali, s čím přijde pak.

A on zas udělal něco, co se v hip hopu až tak moc nenosí. Přidal na tempu, akustickou kytaru doplnil o kytaru elektirckou, klávesy a šikovné orchestrace a do mikrofonu začal zpívat nu-soulové popěvky, které pak ještě navíc poskládal do příběhu o soulovém zpěvákovi Stricklandu Banksovi, který po jednom koncertu zahne své milé s anonymní groupie, která ho následně nařkne ze znásilnění, pročež se náš milý hrdina ocitne za mřížemi, kde zpytuje svědomí, zažívá těžké chvíle a vzpomíná a připravuje se na závěrečné soudní stání.

A najednou se v souvislosti s Planem B skloňuje úplně jiné jméno. Jamie Lidell. Přesněji Jamie Lidell v dobách "Multiply" a "Jim". Jenže stejně jako třeba českému Jamesi Coleovi nebo americkému Kanyemu Westovi chybí britskému Ballance-Drewovi při zpěvu přesně to, co Lidell má zcela přirozeně: identifikovatelný charismatický a sebevědomý hlasový projev.

"The Defamation Of Strickland Banks" tak má tendence sklouzávat do kategorie desek, co prostě jen tak plynou, a to i přes to, že Plan B cit pro melodii neztratil a i zde servíruje pár chytlavějších kousků (například lidellovinu "Stay Too Long" nebo baladu "I Know A Song"). Nahrávku pak spíše než hiphoppeři ocení příznivci starého dobrého Motownu. Ti si k hodnocení můžou klidně i nějaký ten bod přičíst.

Plan B - Prayin'