Do závěrečného dne trenčínskou Pohodu překvapivě probudili na noční set ladící Letfield, kteří si ráno vyzkoušeli jednu z chystaných písniček. Jinak se ale poslední den festivalu rozjížděl pomalu. První davová jména se na program dostala až kolem osmé hodiny večerní, takže se lidé rozdělili do různých koutů areálu a bylo je možné potkat jak na diskuzích a tanečních workshopech, tak na adrenalinových atrakcích, na kterých trenčínský festival rozhodně nešetřil - ať už šlo o kolotoče, vyhlídkový vzestup v balónu či jakýsi mix zorbingu a bungee jumpingu, jenž byl vytížen od prvního dne.

Hlavní atrakcí sobotního předvečera tak byl stín, protože sluníčko ještě více zatlačilo na teploměr a kolem poledne to na přímém slunci už snad ani nebyla sranda. O2 stan byl plný i v momentech, kdy se v něm nic nedělo, a u výčepu poprvé během konání festivalu vznikaly menší fronty. Ale všude panovala dobrá nálada. V tom byla i ta letošní Pohoda opět výjimečná - vážně bych dal ruku do ohně za to, že by sem někteří přišli jen tak posedět a pokecat. I kdyby Michal Kaščák nepřivezl jedinou kapelu, tak areál by z jedné třetiny naplnil.

Výjimkou v rozháraném sobotním předvečeru byl koncert Mňágy a Žďorp. Když nad tím tak přemýšlím, Fialova parta je snad jedinou skupinou u nás, která může hrát úplně všude a nikde tím nikoho neurazí. Colours Of Ostrava? Masters Of Rock? Bažant Pohoda? Řekněte mi jinou domácí kapelu, která by mohla na tyhle tři akce přijet, aniž by někdo z publika toto rozhodnutí shazoval. A fungovalo to i v Trenčíně, který se na chvilku proměnil v nefalšovaný valašský hodinový hotel. S hity pro nezávazné krátké potěšení.

S úderem sedmé hodiny večerní se ale zase začali diváci opět davovat před hlavními pódii. Nejprve naběhla na scénu Juliette Lewis, s modrou hřívou a odhodláním rozezpívat každého, což se jí nakonec i povedlo. Byť si o to musela říct. V tu chvíli jsem se téměř zamiloval; do její kytaristky. Na Tesco Stage na ni navázali energičtí Abraham Inc, jejichž rapové vložky by asi někteří puritáni nerozdýchali. A když už jsme u těch puritánů, tak v Garnier aréně se od devíti odehrál jeden z vrcholů sobotního večera. Bohužel se vystoupení These New Puritans krylo se Scissor Sisters, takže si sem cestu našly odhadem jen (ale přesto solidní) dvě tisícovky lidí. Jack Barnett na pódiu působil jako mix Thoma Yorka, Bradforda Coxe a Matthewa Bellamyho, což už samo o sobě je dokonalá reklama. Do lidí posílal tuny nálad a emocí, odměnou mu bylo dokonalé publikum - správně naladěné, reagující a soustředěné. Troufám si říct, že nikdo neodešel dřív. Naopak. Podívat se přišla i Romy Madley Croft z The xx.

A pak přišlo v úvodu proklamované zklidnění. Nejprve se zjevil na scéně švédsko-argentinský písničkář José González, zahalen do záře několika bodových reflektorů. Scénu dokresloval intimní jednoduchý černobílý obrázek v pozadí. Publikum potichu hltalo každý jeho tón a od začátku až do konce aplaudovalo. To bylo na Pohodě také specifické. Alespoň při porovnání s tuzemskými festivaly, Colours Of Ostrava vyjímaje. Mohli jste přijít i na tu největší možnou alternativu a diváci byli během tří minut na stejné vlně, vtaženi dovnitř. Jakoby publikum v Trenčíně bylo hudebně vzdělanější.

José González potvrdil do puntíku to, co o něm napsal magazín .týždeň před festivalem - během koncertu se zadíval na horizont a jako vůbec první - a troufám si říct i jediný - interpret si všiml, že z Tesco Stage je naprosto magický výhled; že by opravdu poslední romantik? (Vyzpovídali jsme ho, rozhovor přineseme spolu s recenzí na novinku jeho projektu Junip.) Naopak očekávání v žádném případě nesplnilo vystoupení The xx. Už při příjezdu jsem si říkal, že tuhle partu definuje nejlépe slovo intimita a že velká scéna a hedlajn čas z nich tohle kouzlo může odčarovat. A stalo se.

Když se nad tím člověk zamyslí, tak je to jednoduché. Pokud vás na ulici někdo zastaví a dá vám milion, tak si z toho sednete na zadek. Pokud ho ale rozdělí mezi třicet tisíc lidí, tak řeknete jen dík a jdete na pivo. A přesně to udělaly minimálně dvě desítky lidi z prvních řad v průběhu vystoupení The xx. A to není vše. Spousta lidí se bavila, skupinka osmi lidí vedle mě se při vyvrcholení koncertu začala fotit. Každý na svůj foťák všechny ostatní. Chyba ale nebyla na pódiu, šlo o souhru již zmiňovaných aspektů s tím, že lidé chtěli po pomalém rozjezdu zřejmě skákat, tančit a tleskat. A to prostě po The xx nikdo chtít nemůže. Navíc - jejich set neměl ani tu hodinu, která byla napsaná v programu. Jen tak tak se dostali přes čtyřicet pět minut.

Probuzení tak přišlo až po jedné hodině ranní. A to hned na třech frontách. Bažant Stage roztančili na devadesát minut Letfield (na vyžádání skupiny nejdelší set na celém festivalu), v Garnier aréně alternativce obšťastnili Does It Offend You, Yeah? (opět solidně zaplněna!) a geniální tečka se odehrála v uzavřené scéně Dobrá krajina. Již po několikáté se potvrdilo, že jedno z posledních vystoupení, až nad ránem posledního dne festivalu se stane jedním z jeho vrcholů. Tentokrát to platilo pro kanadské duo Japandroids. Vidět ve čtyři hodiny ráno, po třídenní hudební jízdě ve čtyřicítkách totální mosh pit je nezapomenutelný zážitek. Přesně podle přání Briana Kinga: "Let's get fucking wild!"

Michal Kaščák dokázal proměnit Pohodu v opravdový evropský festival. S naprosto bezchybným zázemím. Jeden z nejlepších evropských festivalů. Důkazem budiž i to, že na Václava Havla, který festival navštívil v minulosti (u této příležitosti byly tehdy uvedeny i dvě jeho divadelní hry), se letos zastavili pár hodin čerstvá slovenská premiérka Iveta Radičová a - držte se - Karel Schwarzenberg. Proč nebyl na RfP? A plánuje Benátskou noc? Sázavafest?

Ano, není žádný zázrak, když vám pořadatelé před pódiem nalévají sami od sebe vodu, když před koncertem roznáší zdarma špunty do uší, když po areálu jezdí cisterna s nealko pivem a chodí mobilní výčepní s pivem alkoholickým. Stejně tak není zázrak ani to, že je festival doplněn o kolotoče, bary, houpací sítě a další oddechová místa, že požárníci kropí na požádání přehřáté diváky, že je v dosahu tří minut chůze namačkáno deset scén, které se vzájemně neruší. Ale to, že dostanete tohle všechno najednou, a vše navíc bezchybně klape, už malý zázrak je.

A teď k tomu všemu připočtěte ještě Adama Greena, Josého Gonzáleze, These New Puritans, Friendly Fires, The Futureheads, Autechre, Japandroids, New Young Pony Club, Múm, Does It Offend You, Yeah?, Crystal Castles, Vivian Girls, Vienna Vegetable Orchestra, The xx... A kde jsou teprve headlineři?