A stejně se rád nechám rozmazlovat. Ne že bych snad potřeboval mít ve festivalovém areálu Tesco, ledničku a žehličku, ale je fajn pocit vědět, že tady ta možnost je. Stejně tak můžete dojet po vlastní ose, ale když vás a dalších - vzhledem k celkové návštěvnosti festivalu směšných - dvacet nadšenců vyzvedne festivalový bus přímo v Ostravě, říkáte si, že to na Slovensku asi vážně někdo myslí upřímně. Naladili jste se na tu správnou vlnu už před příjezdem a i to čúčo, které v autobuse kolovalo, nebylo najednou až tak kyselé.

Když se pak Michal Kaščák, šéf realizačního týmu festivalu, před koncertem Štátné filharmónie Košice a Zboru sv. Cecílie pri Dóme sv. Alžbety v Košiciach (pod taktovkou pražského dirigenta Zbyňka Müllera) dojetím zalykával při emotivní děkovné řeči, ve které vzpomínal na loňské tragické události, přihlížejícím běhal mráz po zádech. Mluvil opravdu ze srdce. A právě dvěma zesnulým návštěvníkům loňské Pohody věnoval nejen nadcházející interpretaci Mozartova "Requiem", ale vůbec celý festival.

Při samotném koncertu, který pro letošní Pohodu otevřel hlavní scénu Bažant Stage, se obě košická hudební tělesa musela vyrovnat s tím, že diváci tleskali i ve chvílích, kdy "se ještě nemá". A na oplátku diváci se zase museli vyrovnat s tím, že nevěděli, o co vlastně na pódiu jde. Tedy pokud něco neodposlechli z operního zpěvu čtyř sólistů v latině. Paruku dolů ale před zvukaři, kteří dokázali takové množství akustických nástrojů skvěle ukočírovat i přesto, že neměli v zádech podporu akusticky dokonalých operních sálů. Na pódiu v tu chvíli bylo padesát šest mikrofonů.

A když už jsme u těch paruk - pohled na týpky v afro parukách svlečené do půl těla, jak s kelímky - mimochodem vynikajícího vychlazeného Bažanta - se zaujetím sledují posmrtné dílo W. A. Mozarta, byl prostě úchvatný. Na druhou stranu je ale nutno také dodat to, že k vážné hudbě ta noblesa okolo patří a dotváří její celkovou výjimečnost, takže operní sály se odlivu zájmu bát nemusejí. Za zmínku stojí také to, že ve stejné době se na místě loňské tragédie plně rozhořely svíčky rozmístěné do tvaru srdce, které vyjadřovaly vzpomínku na ty, kteří už na letošní Pohodu přijet bohužel nemohli.

Celý festival ale otevřel ještě předtím koncert skupiny Chór vážskych muzikantov, která pomáhala utvářet místní alternativní scénu. A vzhledem k tomu, že CHVM oslaví 30. října třicet let své existence, tak se taky slavilo. Na pódiu se křtila vzpomínková kniha a pořadatelé kapele jako dárek dali vystoupení britské formace The Stranglers, která byla a stále je pro CHVM velkou inspirací. Třešničkou na dortu se pak pro ně stala hostovačka klávesáka Davea Greenfielda, který si s nimi zahrál skladbu "Hazardný hráč". Odměnou jemu byla borovička, které dle svých slov zrovna nepropadl, ale motivoval k ochutnávce alespoň zbytek své kapely.

The Stranglers nastoupili na Tesco Stage před jedenáctou a znamenali první opravdový zátěžový test - přišli se podívat téměř všichni. Baz Warne servíroval tolik sympatické ostrovní snobství říznuté macho punkovým nadšením a ostrými riffy. Občas stál při zpěvu na špičkách, aby do toho dostal ještě víc. V polovině setu pak došlo i na mírné zpomalení tempa, lehké úniky k art rocku. A došlo i na první přídavek festivalu, který pak za mikrofonem ukončil Jean-Jacques Burnel. U písničky "Go Buddy Go" to pod pódiem definitivně žilo, což slovům "The boys and the girls are all dancing around, dancing all night to the crazy sound," dodalo ještě větší šmrnc. Na závěr Warne hodil do publika ručník, ale nešlo o kapitulaci. Nebyl důvod. The Stranglers byli důstojným vrcholem prvního dne.

Dění na hlavní scéně ukončil půlnoční dokument o třinácté Pohodě od Marcela Nevína, po kterém se publikum rozdělilo. Část se vydala na Tesco Stage, kde točili knoflíky slovenští Ink Midget a Pjoni, část objevovala kouzlo Silent Disca (dostanete sluchátka, vyberete si vlastní písničku a tančíte a bavíte se u toho, jak jsou ostatní sluchátkáři na parketu úplně mimo rytmus) a zbytek zakotvil v Bažant Kinematografu, kde se promítal film "2 Bobule". Film, ve kterém Jirka Korn hraje nájemného vraha a Jirka Krampol mafiána pod pantoflem Jany Švandové, což je již samo o sobě vlastně verdiktem.

První den Bažant Pohody 2010 přivál na trenčínské letiště opravdovou pohodu. Ale hned druhý den ráno přiletěla z ostrovů zpáva, že Micachu & The Shapes nepřiletí a v pátek nevystoupí, protože se prý pohádali. A možná se i rozpadli. Holt, jak prohodil během úvodního koncertu CHVM na Tesco Stagei Milan Štefánik: "Žádné hovno není dokonalé, každé má své mouchy." Snad byla tahle pro letošní Pohodu tou poslední.