Monstrózní open-air akce jsou vždycky fajn: zapařit si pěkně venku, sledovat západ slunce, dát si k tomu pivko a buřtíka, nechat se svlažit od hasičů. Koncert Green Day možná nebyl tak očekávaná akce jak třeba před rokem Madonna, v několika měřítkách však jsou srovnatelné. Američtí hejsci si do areálu výstaviště v pražských Holešovicích dovezli opravdu monstrózní pódium, LED projekce byly skvělé a pyrotechnické efekty zajímavým doplňkem. Dramaturgie celé show pak byla snad ještě složitější než ta Madonnina.

Zpátky ale ještě na začátek horkého odpoledne. Areál zadní části výstaviště byl otevřen od čtyř hodin a připomínal spíše takový malý festival. Pořádající agentura Charm Music si zaslouží pochvalu, protože se povedlo snad úplně všechno. K místě koncertu vedly obrovské návěsti, jednotlivé zóny byly viditelně označeny, sekuriťáci se netvářili sekuriťácky, přenosných toalet bylo dostatek, nechyběly stánky všech druhů, možnost osvěžit se hadicí z cisterny, časový harmonogram byl dodržen přesně, plocha pro fanoušky byla obrovská a nebyl problém se vyhnout namačkání. Jednoduše si nebylo na co stěžovat. Kéž by tak v pohodě proběhly všechny koncerty.

V 17:40 se ozvaly první tóny z pódia - exkluzivní post předskokana americkým hvězdám dostala česká formace The Pooh. A kluci vůbec nebyli přijati vlažně, povedlo se jim několikrát roztleskat celé publikum a také rozesmát, to například při narážce na zvuk jedné písně, která podle jednoho fanouška zní jako prdící bizon. Zpívali anglicky a neznělo to špatně. Prvoposlechy na koncertě ale nedokážu vstřebat, takže komentář úrovně hudby ze mě nedostanete. Po pětadvaceti minutách udělali pcha! a když se zanedlouho zvedla opona s nápisem Billy Talent, obecenstvo se mohlo uřvat.

Čtverka Kanaďanů je u nás opravdu jak doma. Koncertovali u nás pokaždé v letech 2007-2009 a nyní po sedmi měsících je tu opět máme. Vadí to někomu? Mně teda ne! Talenti jsou muzikantsky, řekněme, o něco muzikantštější než Green Day a jejich koncerty prostě baví opakovaně. Aby toho nebylo málo, tak dokonce přesně ve chvíli, kdy se proháněli na pódiu, ohlásili pořadatelé Rock For People, že je za týden budou mít taky. Benjamin Kowalewicz & spol. dostali pětačtyřicet minut a většinu setlistu zaplnili materiálem z poslední desky "Billy Talent III", proložili to ale i klasikami jako "Try Honesty" nebo "Fallen Leaves", set pak ukončili jak jinak než písní "Red Flag". Ben nám také nezapomněl polichotit, že máme krásnou zemi a rád se sem vrací. Rozpačitě nás rozesmál, když vzpomenul, že také milujeme lední hokej, ale že je Kanada lepší, když vyhrála zlato. Uvažoval jsem, jestli ví, že kromě olympiády existuje i mistrovství světa.

Po odchodu Billy Talent opět překvapili organizátoři, kteří předvedli nejrychlejší demontáž techniky předkapel a přípravu pódia pro headlinera, co jsem kdy viděl. Najednou naběhlo patnáct kluků a za tři minuty bylo hotovo, tleskám. Pauzičku před Gryndejema nám vyplnilo vystoupení, které bych označil za "drunken perverted bunny". A přesně tohle to bylo. Hoch v oblečku růžového králíka pil pivko a dělal, že je opilý, mimo jiné lehce obscénním tančením například na "Y.M.C.A.". Naštěstí brzo zmizel. Účelem skeče podle mě byla zkouška sledování pohybu kamerami, které pak fungovaly po celou dobu výborně a na obrazovkách po boku stage přinášely zajímavé záběry. Skvělé ale zároveň bylo, že šlo na pódium krásně vidět odkudkoliv. Možná to ale také bylo tím, že tentokrát převažovaly mladší ročníky, které jsem přerostl.

Hlavní hvězdy dne přišly na řadu v 19:45. [Začátek pasáže, která nedá fanouškům spát] A bohužel jsem netušil, že po prvotním nadšení si budu za několik desítek minut přát, aby to skončilo. V čem je problém Green Day? Nemají nad sebou vůbec nadhled. Ze skvělého koncertu se někdy stávalo až nekončící martyrium. Proč? Protože každou svou tříminutovou písničku neúnosně protahovali na dvojnásobnou délku a při vytleskávacích nebo vyřvávacích pasážích pro publikum nechali vyniknout jednoduchosti hudby. Tentokrát docela vlasatý skrček Billie Joe Armstrong dělal stále nějaké opičky, které brzy začaly vadit, začalo to holubičkama, končilo to děláním grimas. Bubeník Tré Cool se cool netvářil, při hraní vypadá docela nervně a křečovitě. A hodnotit pejzy basáka Mikea Dirnta? Přidejte černé nalíčení a máte prostě tři americké idioty. Jejich teatrální vystoupení musejí připadat vtipná jen jim. Například být oblečený v ženských hadrech a vykonávat kolegovi mikrofonové felatio? Not good. Hrát deset minut hovadiny v leže? Not good. Zahrát desetisekundové úryvky známých písniček a proložit je minutou ničeho? Not good. [Prozatimní konec zlé pasáže]

Co se naopak povedlo, byly vlastně všechny písničky z posledních dvou alb plus tak tři starší hity. Takové "Holiday" nebo "Jesus Of Suburbia" jsou naživo prostě super. Navíc když publikum probudíte pořádnou salvou rachejtlí nebo plamenometů. Při výstřelu pyrotechniky bylo srandovní sledovat ostatní, jak sebou vždycky cukli. Celkovou atmosférou se ohňostroje opravdu povedly. Ještě nápadnější ale byla netradičně tvarovaná LED stěna, s kterou si grafici opravdu vyhráli. Díky černému podkladu například mohli animovat, že je za pódiem zeď z televizorů, které postupně padají dolů. Hodně pak pobavil technik, který šel opravit jeden nefunkční čtverec. Ano, pobouchání stále funguje nejlépe.

[Pokračujeme v hanobení] Po jedenácti stále ještě zábavných písních z novějších alb zakončených "Boulevard Of Broken Dreams" přišla pro nefanatického fanouška Green Day hodně těžce stravitelná pasáž. Set starších songů vůbec neměl takové grády a naplno se už projevil hlavní neduh kapely: jejich (ne)únavnost. Sice můžou být kluci energičtí, jak chtějí, ale donekonečna prodlužované skladby byly prostě zlo. Dokonce jsem přestal dokázat zapisovat setlist, budu tedy věřit tomu na setlist.fm. Jen při pohledu na něj - 38 položek - přestává všechna sranda. Klidně ať tolik písní zahrají, mělo by to ale odsýpat, jedna za druhou, to by teprve bylo to ono! A né si s každou "vyhrát" a donekonečna opakovat slavné tři akordy a rozpumpovávat publikum.

[Pauza na neutrální postoj] Billy si našel několikrát čas na zpestření v podobě pozvání fanoušků na pódium. Jejich výstupy byly tak profesionální, až jsem pochyboval, jestli nebyly připravené. Každopádně v případě momentu, kdy si tři fanoušci mohli zahrát na nástroje kapely, se v publiku objevovalo hned několik plakátů vábících k vybrání právě toho člověka, což lze vysvětlit pouze tím, že Green Day mají opravdu hardcore základnu, která si zjistí, co se děje na koncertech, a vyrazí připravená. Za interakci s fanouškama mají Green Day ode mě plus, aspoň jsem se nenudil, což byl opět případ závěru koncertu.

První encore v podobě "American Idiot" a "Jesus Of Suburbia" naopak bylo jasně nejpovedenější částí show. Hity jsou hity a i když se úroveň "Basket Case" nebo "Minority" nedá opomíjet, celkově jsou jejich starší kousky hlavně naživo nějak slabší. Po třech hodinách koncertu přišel závěrečný přídavek akustických písní, na který už skoro nikdo neměl náladu, a dav odcházel. Když po "Wake Me Up When September Ends" dohrála ještě "Good Riddance (Time Of Your Life)", spustil se finální ohňostroj a náročný večer byl u konce. Je hrozná škoda, že tak zábavné písničky, výborné pódium s projekcí a pyrotechnické efekty může zkazit jeden jediný faktor: nekonečnost. Green Day prostě nemají soudnost. Přimlouval bych se příště za stominutový koncert a nejlépe na stejném místě, organizace totiž dopadla na jedničku.

[Nezařaditelný bonus] Představení Green Day varieté jinak dále obsahovalo tato zpestření: projektilové vystřelování triček do publika, jaké jsem ještě neviděl (myšleno tak silnou pušku); hra na foukací harmoniku; hra na akordeon; mávání s velkou českou vlajkou; roztleskávání pro přídavek tepajícím nápisem Green Day v našich barvách; hláška "Thanks for making this show my favorite of the tour"; super stříleče konfet na konci; vystřelovač (nějak si na tom ujíždějí) toaleťáku; sprchování proudovou hadicí; odhazování paliček až ke kameramanům na střeše pódia; křesťanské vymítání ďábla z fanouška; stage diving fanouška; "diky moc diky moc diky moc diky moc diky moc!"