Kdyby byl "Knockout", plnohodnotný nástupce "Rapstar", opravdu kvalitní deskou, vězte, že by se v redakci strhla mela o výsostní postavení recenzenta. Žádné rozbroje ovšem aktuální Marpův počin nezpůsobil. Po mnou prohrané sirkové loterii následovalo první znásilnění uší. Dojmy? Rape roztockého rappera je bezbolestný. Překvapivě nenásilný, méně překvapivě prázdný a nevěrohodný. Marpo je roztoužený panic, který tak moc chce, až z toho, co chce, nic není.

Díky mocné zastupitelské firmě měl "Knockout" na tuzemské poměry opravdu nevídané promo. Měl ambice stát se deskou, o které se bude mluvit i týdny po jejím vydání. Týdny jsou fuč a z naleštěných výloh posledních hudebních prodejen stříbrných artefaktů postupně zmizely kartónové poutače s krutopřísným pohledem bouchače z pražského předměstí.

Co si budeme nalhávat, Marpo si nenačasoval vydání alba právě nejvhodněji. Trh zaplavila jarní přílivová vlna Bigg Bossu ("2010", "Halucinace", "Epilog"), do které navíc po pěti letech vypustil svou lyrickou hráz Kato. Pro naplaveniny není v našem už tak dost špinavém a smrdutém rybníčku místo - pánové a dámy, podobné dedukce jsou mylné.

Dokázal to nedávný křest v LMB. Každý zboží má - visací terminologií - svýho kupce. Po třech předchozích albech už sice nevybroušený klenot Marpo zní tak nějak vypsaně, ale stále to stačí na to, aby se tento rapující bicák udržel na pozici fenoménu, ke kterému budou lidé (čti kidz a virtuální onanisté) obracet svůj zrak.

"Knockout" ale překvapivě není tak sebestředným albem, jak by se dalo po releasu pilotního singlu "Já sám a moje druhý já" očekávat. Dosud veleúspěšně utajované sklony ke skromnosti vynikly především v tracku "Ať vidíš jak mi je", kdy je Marpo srozumitelným a uvěřitelným vypravěčem kvalitního životního příběhu. Respekt.

Jenže obraz, který zanechal odvaz "Ulice" - mimochodem nejlepší podmaz alba hledej právě na jeho předposledním tracku -, je odrazem osobnosti Marpa v celé její nahotě. Nenapravitelný egomanický schizofrenik kydající verbální hnůj na Couliona a Hacka. Upřímně, měřit Jamese a Huga stejnou mírou jako Marpa je možný snad jen s přemírou kapitána v krevním řečišti. A nejsou to jen nepřejícné řeči, že Marpo v tomto souboji byl poraženým už před samotným vstupem do ringu. Vždyť co dokázali za ty roky na scéně oni? A co dokázal on?

"Knockout" není na ručník, není to fraška a rozhodně to není odfláknuté album. Potýká se jen se stejným neduhem jako Marpova předchozí díla. Jak jen uvěřit svému vrstevníkovi všechna ta životní moudra, ta klišé, kterými tak rád prokládá svou poezii? Jak porozumět vzletným obratům, které byly zcela synteticky vytvořeny, jen aby zakryly nulovou vypovídající hodnotu některých textů? A vůbec, proč Marpovi ty řádky pohádek věřit? Silné příběhy přece musejí vyprávět silné osobnosti.

Jako by si ta česká fokken kopie Ema se svými americkými bru' u mojita na Palmetto Beach řekla, že kde nepomůže EMO pózička, tedy útok na první signální všech teenz a fanz Rytmuse ("Zahnaná do kouta"), určitě zabere podobná šablona siláka, jaká uspěla už před lety v písni "Jsem" ("Knockout"). Má idea ve volném překladu znamená utopení posluchače vlnou trapnosti nesmyslně nadměrné koncentrace dobrých myšlenek, vyjádřených špatně zvolenými slovy.

A je tu ještě "Problém" aneb "Je tu pět rapperů a všichni rapujou tak stejně", což je Marpův snad životní track. Dokonale vystihuje malost češství i tuzemské scény. Právě za jistou míru sebereflexe si Marpo finální plus minus průměrné hodnocení zaslouží. "Knockout" je ve všech ohledech poctivé album, které ale i kvůli závěrečnému žalozpěvu s opravdu vypečeným názvem "Já vs. já" rádi odložíte do zapomnění.