Cesta Muse na piedestal nejžádanějších kapel současnosti není zrovna dvakrát dlouhá. Své debutové album vypustili mezi hladový britpopový lid v říjnu roku 1999. Znamenali alternativu k populárním Oasis a Blur, avšak nebyli tolik hloubaví jako Radiohead, s kterými byli tolik srovnáváni. Jejich "nejtemnější" album reprezentovala povedená singlovka "Uno", ke které se nám nedávno vyjádřil Looky z Letů mimo. Křehká deska s ostrým názvem vyšla v různých zemích u různých labelů. Například ve Francii je vydal nezávislý label Naïve, v Německu Motor. Producentskou ruku nad debutovým albem nadějné kapely držel sám John Leckie, který se do paměti fanoušků vepsal především jako producent "The Bends" již zmíněných Radiohead. Už tehdy byla z Muse cítit perspektivní budoucnost. Možná za to mohl nervní hlasový projev Matthewa Bellamyho nebo evidentní nadání na tvorbu muziky pro lidi, co poslouchají pozorně. Melodické vazbení a ostré riffy jako základ.

Tady poprvé závládl pocit, že Muse za a) chtějí být velkou kapelou a za b) se považují za umělce, co potřebují světu dokázat, jak moc jsou nadaní. Jenže: co když opravdu jsou? Experimenty s nejrůznějšími nástroji, jejichž jména Středoevropan ani nedokáže přečíst, natož vyslovit, a především ignorování silných hitovek nabízely odpověď na otázku, kam chce kapela směřovat. Osvědčeného Johna Leckieho doplňoval David Bottrill, ale přece jen byl znát posun ve vývoji. Už jen fakt, že několik písní vzniklo ve studiu Abbey Road, mluví za vše. Otvírákem byla náročná šestiminutovka "New Born", ale atmosféru odlehčil cover "Feeling Good" z více než čtyřicet let starého muzikálu "The Roar Of The Greasepaint - The Smell Of The Crowd", který jste mohli slyšet například v reklamě na kávu Nestlé. Muse vykročili do světa velkých festivalových pódií s deskou, které nelze upřít smysl pro invenci a silnou atmosféru. Například magazín Q se nebál album umístit na sedmdesátou čtvrtou pozici v žebříčku sta nejlepších alb všech dob.

Absolutní průlom popularity. Muse pronikli do Ameriky se singly "Time Is Running Out" a "Hysteria", a nastartovali tak kolotoč, který se s nimi dosud nezastavil. Za všechno mohl zvuk stravitelnější pro rádiové posluchače. A zřejmě z části i Rich Costey, co usedl na producentskou židli tentokrát. Textově je to pořád trošku ujeté - dotýkání se války, nadpřirozena či apokalypsy nepatří zrovna mezi obvyklá sdělení poprockových kapel -, nicméně hudebně je to podání si ruky s širokou veřejností. Muse naštěstí pořád zůstali rockovou kapelou, což nezčeřil ani fakt, že si k "Blackout" pozvali osmnáctičlenný orchestr - zde možná můžeme pozorovat zárodek koketování s vážnou hudbou, který naplno vyrašil na "The Resistance". Muse se každopádně stali kapelou, co se bere sakra vážně. Jejich vystoupení jako by znamenala prezentaci klasické hudby jednadvacátého století. Zkrátka se snaží posunout hranice žánru jako takového a vynikající singly jim k tomu připravily úrodnou půdu.

Nádherné aranže, úžasné přechody a neohratelné melodie. Hlas Matta Bellamyho se konečně naplno projevil a začal dosahovat nedohlédnutelných výšek. Vše do sebe skvěle zapadlo. Vznikl tak poprockový klenot, kterému lze jen těžko něco vyčítat. Snad jen opět tu neschopnost nebrat se tolik vážně. Ale co, vždyť oni smíchali tolik ingrediencí najednou s takovou noblesou, že je vše zapomenuto. Originální popový hit "Absolution", co je vše jen ne zaměnitelný, značí, kudy by mohla vést cesta. Ale jen mohla, protože ve skutečnosti vede jinudy. Zahýbá a zase se vrací. Spojuje se tady páté přes deváté, a přece celek funguje. Asi díky tomu, že to v jedné rovině drží emocemi napumpovaný Bellamy. Ale nenechte se splést, ostrá vypalovačka s neskutečnou basou "Supermassive Black Hole" je jako rána pěstí, kterou vám zahojí až procítěně něžná "Hoodoo". Na "Black Holes And Revelations" si každý najde to svoje. A nenapravitelní romantici ještě něco navíc.

S poslední deskou se Muse rozhodli vykročit do síně slávy. Došli k závěru, že rockové kapely už bylo dost a na čase je udělat také nějaké to rozmáchlé umění. Megalomanské aranže, často zbytečná komplikovanost a křečovitá snaha vystoupit ze svého vlastního stínu. Nicméně i přesto, že mnoho lidí spílá na přehnanou inspiraci třeba u Queen, se jedná o povedené album, které se snadno dostane pod kůži. Právě to, co je na něm ze začátku nesympatické, se totiž časem stává složkou, kvůli které si desku pouštíte. "The Resistance" je přehnaně egoistická nahrávka, ale pod slupkou je třeba plodu přiznat jádro. Ano, je to možná křečovitý pokus o nezapomenutelný opus (čímž album rozhodně není), nicméně převažuje pocit, že se na Muse vztahují nějaká přísnější měřítka, a mnoho hudebních publicistů jim to tak dávalo "sežrat". I přes to všechno je to ale deska nádherně vyprodukovaná a v několika momentech i silná. Navíc s ní Bellamy & spol. dokázali, jak moc se rozrostla jejich posluchačská obec. Číslem jedna se totiž "The Resistance" stala třeba v Británii, Německu, Francii, Austrálii, Itálii nebo ve Švýcarsku.