Možná by stačilo o koncertu říci - dámy a pánové, recitál Jaromíra Nohavici. Každý si tak může představit, co se na pódiu odehrálo. Kytara, heligonka a hlavně hlas jako nejdůležitější nástroj. Střídmě nasvícená postava stojící osaměle uprostřed jeviště. Působí to naze, odhaleně, ale když něco nevyjde, není se kam schovat. Potřebujete, aby z vás vyzařovala vroucnost, když už jí nedodají další nástroje. Hudebně je to pak samozřejmě plošší než plastický obraz, který dokáže "Jarek" vytvořit se sehraným ansámblem a dát tak i ohraným hitům nový rozměr.

"Omlouvám se, že dnes neuslyšíte verze písní, na jaké jste zvyklí z desek," něco v tom smyslu prohodil hned na začátek. Někomu to mohlo stačit, někomu ne. Nevím, jestli jsem jen já zmlsaný, ale Nohavica si za to může sám krásnými aranžmá svých písní. Kdo slyšel koncerty s Kapelou, jako by slyšel mocný proud šumící řeky, zatímco tady to byl trochu unavený potok. Jako první servíroval píseň "Jestli jsi" a pak pokračoval především písněmi z "Mého smutného srdce", "Divného století" nebo veselými písničkami typu "Propijeme naší babce". Na výborné ale pochmurné a depresivní "Mikymauzoleum", které v 90. letech odstartovalo jeho fénixovské znovuzrození z vlastního popela, se k mému zklamání vůbec nedostalo.

Věnoval se i písním starým. Z těch nejvíc provařených zahrál "Když mě brali za vojáka" nebo "Bláznivou Markétu", u kterých nový kabát chybí nejcitelněji. Nejpříjemnější byly raritky, např. když oprášil věci staré a nepříliš hrané. "Nemám moc písní o Praze, vlastně jen jednu," řekl, než zahrál "Stanici Jiřího z Poděbrad". Také kuplet "Píseň o ženách" byl pěkným zpestřením. Protože má Nohavica i několik idolů, dalo se čekat, že nezůstanou stranou. Kvalita převzatých písniček začala u dna, u nepříliš povedené předělávky Leonarda Cohena "Partyzán" (kdo zná originál, dá mi za pravdu), vyhoupla se vzhůru s "Dialogem u televize" V. Vysockého a pak trochu zrozpačitěla se závěrečnými "Jeřabinami" Karla Kryla hranými ale na heligonku! Za jeden z možných vrcholů koncertu by se dala označit rychlá "Zatanči" s nábojem a spádem. Musím také vyzdvihnout, že Nohavica odehrál koncert trvající téměř dvě hodiny takřka na jeden nádech, bez přestávky.

Jinak to byl večer úsměvů v sále Městské knihovny. Usmívala se firma BMG, když předávala Nohavicovi prostřednictvím svého zástupce multiplatinovou desku za album "Moje smutné srdce". Usmívalo se i několik stovek diváků, nadšených že mají lístek na poslední z Nohavicových pěti pražských zastávek. A úsměv od ucha k uchu měl i sám Nohavica. Jeho Pražané mu rozumějí, všechny koncerty byly beznadějně vyprodané. Snad v tom je zakopaný pes. Jako by byl najedenou kočkou vyhřívající se ve světle bodových světel a úspěchů. Já ho ale nechci jen kritizovat, tenhle vývoj je logický. Nemůžu po něm chtít výstupy z dob, kdy byl na hranici sebezničení, vykročen a nasměrován do prázdna. Ale na zavedené osobnosti, pokud jsou našimi oblíbenci, bychom měli být přísnější.

Většina Nohavicovy hudba je totiž svou podstatou smutná a úsměv jí nesvědčí. Možná jen nějaký posmutnělý. V okamžiku, kdy Nohavica podlehne domnělému zájmu posluchačů a začne koketovat s rolí lidového baviče, shazuje atmosféru, sám sebe, i ty citlivější z písniček. Hlavní nevýhodou recitálu je, že rozjetého Nohavicu nemá kdo usměrňovat. Snad se měl držet svého prohlášení z úvodu, kde si dělal tak trochu legraci z promluv mezi písničkami typické pro písničkáře, ale nakonec se jich stejně nevyvaroval. Občas byl vtipný, občas to bylo zbytečné. S tím souvisí i snaha (naštěstí ne příliš výrazná) nějak reflektovat v písních současnou společenskou situaci. Jsou chvíle, kdy se mu to daří, např. u "sociálně-kritické" "Pane prezidente", kterou uvedl slovy: "Tuhle píseň rádia nikdy nedostanou, protože ji nikdy nenatočím na desku". Ale zde mu to jde díky úšklebku, nadhledu, s kterým ji zpívá. Jako by se pisateli dopisu posmíval, ale zároveň s ním i soucítil. To písnička označená jako "Hospodská" už sklouzává do trapna. Na zpívání o vietnamských tričkách velikosti ik ik el, K. Starrovi, Monice nebo Rumlovi před ČT je Nohavici škoda.

Ale lidé byli spokojení a bouřlivě aplaudovali po každé písničce. A z tohoto úhlu bych se asi měl na koncert dívat.

Seznam písní:
Jestli jsi, Těšínská, Zatímco se koupeš, Petěrburg, Dokud se zpívá ještě se neumřelo, Lachtani, Strach, V jednym dumku na Zarubku, Propijeme naší babce, Když mě brali za vojáka, Každý si nese své břímě, Bláznivá Markéta, Jdou po mě jdou, Partyzán, Strakapúd ,Die Elefantenmarsch, ?, Až to se mnu sekne, Zatanči, Sarajevo, Stanice Jiřího z Poděbrad, Píseň o ženách, Dialog u televize, Sněženky, Plíhalova univerz. melodie (Hospodská), To umí každej debil, Plebs-blues, Pane prezidente, Kometa, Fotbal, Jako jelen když vodu chce pít, Jeřabiny

Jaromír Nohavica, Městská knihovna, Praha, 29.3. 2001