S televizními přenosy je to vždy trochu těžké. Zvláště je-li přenášený koncert televizní režii zcela podřízen. To pak i sebespřízněnější fanoušek může být v poměru čekaného a viděného nehezky zklamán. Kamerovou techniku při středečním koncertě Vltavy v Akropoli přehlédnout nešlo, a to nemám na mysli jen ohrady, které byly pro kamery vybudovány v hledišti (cca 1/3 prostoru pro diváky byla zablokována), ale i dosti nekompromisní "taťky" kameramany, kteří se narušováním produkce nenechali nikterak vyvést z míry. Pak k tomu přičtěme ještě gigawattové salvy ostrých světel mířené z pódia do hlav diváků (dodnes se mi před zavřenýma očima tvoří mžitky) a o hlavní zážitky večera máme vystaráno. Málem bych zapomněl, ještě tam hrála jedna skupina.

Vltava odehrála docela normální, nebál bych se říci standardní koncert. Pro toho, kdo ji viděl poprvé, to musel být zážitek silný a příjemný. Pro ty z nás, kteří Vltavu zažijí jednou za čtvrt roku, se toho moc nového nepřihodilo.

Program byl rozdělen do dvou částí. První patřila zejména předposlední desce "Marx, Engels, Beatles", z menší části poslední kolekci nazvané "Když bozi zestárnou" (poměrem 3:6 ve prospěch první jmenované) a verze skladeb se příliš nelišily od těch studiových - škoda, že šťavnatý a lehce improvizovaný "Smutný příběh Váni" působil tak ojediněle. Teprve po přestávce začal koncert gradovat směrem k větší uvolněnosti, kontakt s diváky posílil a objem předávané energie se několikanásobně zvýšil. Jako zásadní ingredience, která uspíšila var v kotli, zabrala, dnes hlavně staropramennní reklamou proslavená, skladba "Bezvadnej chlap" ("Když bozi zestárnou") a pak už se z koncertní kuchyně kouřit nepřestalo.

Dvě coververze - "Kdybych já byl kovářem", "Jen pro ten dnešní den" - písniček zlatého fondu českého popu, zbytek jistých zásahů z "Marx, Engels, Beatles" ("Zajíc a koza", "Ona má oči těžké", "Marx, Engels, Beatles", "Konečně volnej") a pak hurá k prvním dvěma deskám ("Kapitán pejsek", "Prasátko", "Hurá kytary", "Ideál").

V momentě, kdy se atmosféra v Akropoli začínala podobat té, kterou pamatujeme ze starých časů Vltavích večírků v Malostranské besedě, nebo výjimečných koncertů v Lucerna Music Baru (kdo zažil uvedení "nového vrhu na trh - lžičky Bulsary ", nebo křest "Marx, Engels, Beatles", jistě ví, o čem mluvím), přišla tolikrát citovaná a tolikrát nepřekonaná nekompromisní dvaadvacátá hodina, která - jistě k radosti řemeslníků z televize - zábavu utla. Přenos, který nás zanedlouho na ČT potká, bych ale každopádně doporučil, přinejmenším pro poznání toho, že zážitek z ničím nerušeného, normálního koncertu, bude stokrát intenzivnější.

Vltava, palác Akropolis, 21.3.2001