Romka Hanzlíka snad není třeba příliš představovat. Není moc lidí, kteří by se věnovali české alternativní hudbě tolika způsoby jako on. Dlouhou dobu působil jako kytarista v Už jsme doma a v současnosti vede agenturu Alternative Music Productions, která se stará např. o zmiňované UJD, Psí vojáky, Echt!, Jablkoň a ještě řadu dalších. Také dramaturgie pražské Alternativy je z větší části na jeho bedrech. Čeho se rozhovor týkal, je pak docela nasnadě.

Proč jste vlastně odešel z Už jsme doma?

To se stalo v roce 96. Poslední rok jsem už cítil, že se moje energie, se kterou jsem do toho šel, začíná vytrácet. Že je to spíš práce, protože hraní potom nabylo obrovských rozměrů. V 80. letech to byl můj sen, říkal jsem si, jaké by to bylo fajn, živit se jen hraním. Když se to podařilo hned zkraje 90. let, bylo z toho obrovské nadšení, ale člověka to unaví. Je to takový kočovný život, pořád někde po hotelích a po klubech. Člověk by mohl mít každý den mejdan, kdyby chtěl, ale to nejde dělat pořád. Pokud se jezdilo jen po Česku, tak to bylo v pohodě. Nebo i po Evropě. Člověk měl pocit, že je to domů pár hodin jízdy. Pak v Americe to nabralo úplně jiné dimenze a obrátky. Bylo to čtyři, pět, šest neděl někde jinde. Bylo to ale skvělý, strašně se mi rozšířily obzory. Když jsem byl po revoluci v Amsterodamu, připadalo mi, že jsem strašně daleko. A pár let poté, když letadlo z Ameriky přistávalo v Amsterodamu, měl jsem naopak pocit, že už jsem skoro doma. Já jsem ale takový patriot, asi bych nemohl žít někde jinde, tak se mi stýskalo. To ale s agenturou tolik nesouvisí. Najednou jsem zjistil, že hraní je jenom jeden život. A že člověk nemůže mít jiný život než Už jsme doma. Když jsem si to pak spočítal, tak za posledního půl roku než jsem odešel, jsem byl 120 dní pryč. A navíc ještě ty vzdálenosti, hlavně v Americe, z koncertu na koncert. Pamatuju, že rekord byl asi 900 mil. Člověk trávil ty dny jenom v autě a nakonec koncert se stal jenom epizodou v tom dni, která trvala hodinu a všechno ostatní tomu bylo podřízený. Chtěl jsem mít víc životů. Nejenom kapelu.

Kdy jste poprvé vyjeli do Ameriky? V roce 93?

V roce 92. Ale tehdy to byl spíš výlet. O tom je právě knížka "Amerika, Američka". Regulérně jezdit na šňůry a objíždět kluby jsme začali až v roce 95.

Co to všechno obnáší začít koncertovat v USA? Měli jste tam nějaké kontakty? Třeba na hudebníky nebo nějaké krajany?

Krajany vůbec ne. Pro krajany tam jezdí hrát Druhá tráva nebo Bohdalová. Je právě skvělý, že UJD tam hrají Američanům. Žádným krajanům. Trvalo to asi tři roky, než se to podařilo. Je to výsledek dlouholeté práce a usilování o to. Skládalo se to z tisíců detailů, které nemá smysl popisovat. Míra Wanek tam nakonec na vlastní náklady dvakrát letěl, jenom aby se setkal s určitýma lidma. Je to kolotoč. V klubu se zeptají a máte tady ... no v klubu... to nejde dělat odtud, obvolávat kluby, to musí někdo udělat, manažer nebo agentura. Jenže ty se zeptají - a máte tady distribuci? Nemáte, že jo. Tak jak chcete mít koncerty. Jenže když přijdeš do nějaké distribuční firmy, tak ti řeknou - a máte tady koncerty? Nemáte? A jak chcete mít distribuci? Tohle se muselo nějak prolomit. Pak už to šlo. Ale je to pořád strašná dřina. Obdivuju kluky, že za tím s tou energií ještě jdou.

Máte představu kolik UJD prodali v Americe desek?

Já už to nevím. Tenkrát tam distribuce začínala. Ale řádově určitě tisíce. Desetitisíce ne.

Je nějaká věc, kterou považujete za vrchol vašeho účinkování v UJD? Třeba spolupráce s The Residents na Freak Show?

Nevím. Ono se to měnilo současně s vývojem kapely. Někdy v roce 88, 89, když nám vyšlo u Pantonu malé EP - Rockdebut, byl to v tom okamžiku vrchol. Když to zrekapituluju s odstupem, bylo těch vrcholů několik. Každá deska, každý podařený koncert byly určitě vrcholy. Za nejvydařenější považuju "Hollywood" ale zase z určitého úhlu pohledu. Bráno z jiného úhlu si myslím, že nejlepší hudba je na "Nemilovaném světě". A co se týče koncertů, určitě to byly všechny dobrý festivaly, určitě The Residents v Arše, taky Koncert pro slušný lidi pro deset tisíc lidí těsně po revoluci. Nebo koncert v Knitting Factory v New Yorku, Paradise Lounge v San Franciscu, festival South By Southwest v Texasu apod. Každý koncert byl vrcholem v tom dni.

Nechtěl byste se někdy vrátit k UJD? Chvíli jste si s nimi zahrál na jejich tisícím koncertu.

To bylo příležitostné. Nevím. Ten pocit stání na pódiu, kdy se v člověku začnou tvořit endorfiny a uvedou ho do nějakého jiného psychického stavu, skvělého nebo nadšeného, mi určitě chybí. To se nedá nahradit ničím jiným. Ale zase už jsem natolik starý nebo zkušený, že vím, že tohle trvá hodinu denně a těch zbylých 23 hodin je vata. Po hotelích a v autech. Po tom se mi vůbec nestýská.

Pak jste tedy začal dělat UJD manažera a založil Alternative Music Production.

To je jedno a to samé. Já byl hlavně v té době z muziky tolik unavený, že jsem nebyl schopen poslouchat žádnou hudbu. Při poslední šňůře v Americe mi už připadalo, že na pódiu přehazuju uhlí. To je ale jen obrat pro manuální práci, na tom samozřejmě není nic špatného, když někdo přehazuje uhlí. Už to bylo řemeslo, rutina. A furt nahlas a rámus. Už jsem pak nemohl slyšet bubny ani v rádiu. Říkal jsem si, že vlastně ani nepotřebuju žádný CD přehrávač, že to můžu všechno prodat. Stačí mi rádio a tam si pustím stanici Classic, to je jediný, co ještě snesu. Tohle trvalo asi rok, než jsem se z toho tak nějak uzdravil. Což samo o sobě svědčí o určitý nemocnosti nebo nezdravosti toho enormního koncertování. Nechtěl jsem už mít nic společného s hudbou, chtěl jsem dělat něco úplně jiného. Problém byl, že jsem zjistil, že umím jen hrát na kytaru, číst, psát a počítat. A že na mě nikde s žádnou prací nečekají. Pak jsem se tedy oklikou k tomu vrátil. Udělal jsem agenturu a začal dělat pro UJD. Pak přibyl Pavel Fajt a Psí vojáci, Garage a Blanka, Echt!, pak ještě Jablkoň a teď už je to trošku kolos, až se toho děsim.

Na téhle práci jsou asi nejdůležitější kontakty.

Pro mě byl ten začátek jednoduchý. Měl jsem ty kluby objeté. Všechny pořadatele jsem znal osobně. To byla určitě obrovská výhoda.

Je nějaká česká skupina, kterou nezastupujete, ale s kterou byste chtěl spolupracovat?

To je těžké. Nevím, není taková. Já jsem takhle dělal jenom UJD a nikdy jsem neměl ambice na něco jiného. Když přišel Pavel Fajt s Plutem, vůbec jsem to nechtěl. Pak se mi to ale začalo líbit a najednou jsem zjistil, že to dělám. Stejně tak jsem nechtěl zastupovat Psí vojáky, ale nějak mě ukecali. Já jsem se spíš vždycky nechal ukecat, nic jsem rozšiřovat nechtěl. Tak jsme furt přidávali a přidávali a teď už to dospělo do stádia, kdy už člověk nemůže víc, tak se snažíme spíš brzdit.

Těch skupin máte opravdu dost. Navíc máte i další aktivity. Podílíte se na Alternativě, organizujete festivaly, pořádáte hudební zájezdy do Chorvatska...

To je další věc. Asi největší podnik je Eurotrialog Mikulov, festival na hranicích. Pak to samé, i když se to nejmenuje Eurotrialog, ale ideově to s tím souvisí. Jmenuje se to Euregiomusic. První je na česko-rakousko-slovenských hranicích a druhý na česko-rakousko-německých hranicích. Zastupuju i některé rakouské skupiny pro jejich koncerty tady a zase jsem se snažil, aby naše kapely jezdily třeba do Rakouska nebo na Slovensko apod. Takže mě napadlo, že bychom mohli udělat akci, na které se sejdeme všichni najednou. To jsou takové dva vrcholy. Pak děláme ještě program pro Alternativu.

Slyšel jsem něco o hudební výpravě do Norska.

To nás čeká v nejbližší době. Je to dost náročné, ale snad se nám to podaří už zrealizovat díky městu Praha, které nám na to poskytlo dotaci. Jak všichni chtějí pořád jezdit na západ, tak mě napadlo, že vypravíme autobus plný kapel a že pojedou na druhou stranu. Do Polska, Běloruska, Lotyšska, Litvy, Estonska a do Ruska. Původně jsem myslel, že pojedou přes Skandinávii, ale pak jsme se rozhodli spíš využít Ruska a zajet do Moskvy.

Nebojíte se o skupiny třeba v Bělorusku?

Bělorusko původně nebylo vůbec v plánu, ale lidé z Nadace člověk v tísni nás ukecali, že je potřeba tam jet. Před rokem vyšel v Rock & Popu článek o bigbítu a vůbec o situaci v Bělorusku, který bych doporučoval všem přečíst. Jsou na tom jako my někdy na přelomu 70. a 80. let, kdy jsme byli vděční za všechno, co se sem dostalo. A těch kapel, co sem přijeli jako třeba Art Bears na Pražské jazzové dny, tak se taky ptali, jestli nemají strach sem jet. To je prostě potřeba udělat.

Vaše agentura se jmenuje Alternative Music Production. Co si představujete pod pojmem alternativa? V původním smyslu to znamená možnost. Berete to jako možnost něčeho jiného?

Když jsem se tenkrát rozhodl, že to budu dělat pro UJD, potřeboval jsem na to živnost. Šel jsem na živnostenský úřad, vyplnil dotazník a v tom okamžiku mě nic inteligentnějšího nenapadlo. Už to slovo nemám moc rád, protože se poslední dobou strašně omílá a ztrácí význam, který původně mělo. Je to jiná možnost než střední proud. Všichni se řítí prostředkem, jedou po dálnici, stotřicítkou, zatímco my jedeme po okresce a kocháme se výhledem z okýnka. Takhle bych to přirovnal. Ale dojedeme tam taky, jen tam nebudeme tak rychle a nejedeme nablýskaným mercedesem. Smích. To slovo mě teď štve, ale s tím už nic neudělám. Asi je to jedno.

Nedávno jste pořádali koncert pro Drop in v Lucerna Music Baru. Jaký máte vy vztah k drogám?

Já mám tyhle věci celkem vyřešené. Zásadně žádné drogy neužívám. Ani marihuanu. Jasně, že jsem to v životě zkusil, ale tudy cesta pro člověka nevede, když chce něco dokázat. Nemůže se tím zaobírat ani v myšlenkách. Člověka to pak strašně sráží zpátky, brzdí, zpomaluje. I měkký drogy. Koncertem pro Drop in jsme nechtěli vůbec nic řešit. Měl to být jen minifestiválek, kde se potkají lidi, který mají vztah k tradici Drop in a který mají něco společného. To je všechno.

Máte internetové stránky, používáte internet. Co se vám na něm líbí nebo nelíbí? I on může být z určitého pohledu drogou.

Internet je úžasný fenomén a je už na čase, aby Telecom udělal nějaký paušální poplatek. Že za tři stovky by mohl být člověk připojený celý měsíc, třeba systém jaký je v Anglii. Ale to jsem odbočil. Já bych se teď rád vrátil k Eurotrialogu. Internet totiž nezná hranic. A naše festivaly na hranicích se taky snaží o nějaké... ne bourání hranic, to ne, ale potlačení. Zapomeneme, že nějaké hranice jsou. Jasně, že když tam kapela z Rakouska jede, musí přejet přes hranici, což je pruda a na webu se ti to nestane. Smích. Prostě smazávání hranic a rozdílů. Internet má podobnou myšlenku jako festivaly. Na internetu poskytujeme i docela výraznou slevu na vstupenky. Na místě stál lístek 350,-, přes internet 250,-.

Souvisí to určitě s tím, že na internetu zaznamenává největší úspěch prodej hudby.

My jsme vážně prodali přes internet třetinu vstupenek. A máme i několik internetových partnerů. I MusicServer je naším partnerem.

Tím jste mi v podstatě odpověděl na otázku, zda znáte MusicServer.

Určitě jo. Myslím si, že to dělají velmi dobře. Je tady třeba ještě Musicpage, který měl před dvěma roky určitě našlápnuto a nastartováno. MusicServer začínal daleko později, ale je mnohem agilnější. Nechci říct agresivnější, ale agilnější. Musicpage docela zaostává, zatímco MusicServer šlape víc do pedálů. Já osobně nemám příliš čas ani energii někde brousit a číst si články. Ačkoli tyhle věci hodně podporuju, tak si myslím, že v životě nebudu číst e-knihu. Internet spíš používám jako zdroj informací, které opravdu potřebuju. Není to nic proti internetu, ale proti všem médiím. V dnešní době máš tisk a televizi, tisíce stanic. Hrozně si hlídám, aby mě média moc nezahltila. Strašně to okrádá o čas. Co se za týden stalo, z toho mi bohatě stačí výcuc na jednu stránku, jako je třeba v Respektu. Život je rychlý a média ho člověku ještě víc zrychlí. Určitě nemám internet pro zábavu. Ale kvůli jedné konkrétní informaci jsem pak schopný hledat na internetu jednu, dvě hodiny. Kdybych měl doma obrovské encyklopedie, kde bych všechno našel, radši se podívám do knihovny. Prostě si nehodlám mozek přehltit informacemi.

Jaký máte vztah k hudebním novinářům?

Velmi žoviální. Smích. Nikdy jsme žádného novináře neodmítli. Potřebujeme se všichni navzájem. Potřebují o něčem psát. Některé kapely jsou rády, když se o nich píše, ale jsou i takové, kterým to je fuk.

Ptal jsem se i proto, že jsem našel váš rozhovor, který jste vedl s Pavlem Fajtem pro časopis Uni. Jak jste se dostal na druhou stranu barikády?

To bylo ještě v době, když jsem ho nezastupoval. Bylo to krátce potom, co jsem přestal hrát a chtěl jsem si tím nějak nahradit to umění. Agentura mě teď ale stojí tolik energie, že už na to nemám čas. Rozhovorů v UNI bylo víc, byla tam Bittová, Mikoláš Chadima, Phil Shoenfelt, Deep Sweden.

Je v poslední době nějaká mladá česká skupina, která se vám opravdu líbí a kterou byste chtěl našim čtenářům doporučit?

Určitě Gang-ala-basta. To je naše nová akvizice.Myslím, že jejich čas brzo přijde.

Děkuji za rozhovor.