Rozhovor s Pavlem Fajtem je výjimečný hned z několika důvodů. Proběhl pár dní po posledním koncertu Pluta, nedlouho před vydání alba projektu Drum Trek... Překvapeni jistě budete i možností stáhnout si doposud nezveřejněnou skladbu z nového projektu.
Jméno Pavla Fajta asi většina z vás znát bude, ať je komukoli jeho muzika blízká nebo ne, bývá právem uznáván jako jeden z nejosobitěších a mimo hlavní proudy nejznámějších bubeníků. Rozhovor s ním proběhl v době, která byla svým způsobem zlomová. Před týdnem odehrál poslední koncert s kapelou
Pluto (o tom, jak to s Plutem bylo z pohledu agentury AMP Production, se pěkně rozepsal
Romek Hanzlík na Atlasu), za pár měsíců chystá u vydavatelství Indies vydání první sólové desky "Drum Trek", kterou právě dokončuje. Dík pozitivnímu vztahu autora k internetu (stačí si prohlédnout pečlivě udržované a stále aktuální stránky
www.fajt.cz) nám bylo dovoleno zde zcela exkluzivně zveřejnit
jednu skladbu z nového projektu ("Drum Trek"), takže si během čtení můžete poslechnout ještě teplý odraz toho, čím v současnosti
Pavel Fajt žije a o čem hovoří. Ale nyní už do nově otevřené kavárny v Roxy jednoho sobotního odpoledne...
Dnes je tomu týden, co proběhl definitivně poslední koncert Pluta. Jako jeho kapelník zažíváš nyní spíše pocity nostalgie, nebo úlevy?
Napřed bych chtěl reagovat na toho kapelníka, ono to s tím nebude tak horký. Skupina se postupně osamostatňovala, až tam nakonec nebyla žádná osoba, která by to řídila, což se možná i podepsalo na bezvládí, které vedlo k tomu, že se aktivity každého z nás roztříštily. Co se týče posledních koncertů, ty byly výborné, ale na druhou stranu si myslím, že je to tak v pořádku, stejně nás to táhlo každého trošku někam jinam.
Takže jste odhadli své nejlepší a v tom jste skončili?
Takhle nějak by to mohlo být...
Dal by se nějak vyjádřit poměr toho secvičeného a toho improvizovaného na koncertech?
Ono je všechno víceméně secvičené, ale tím, že muzikanti jsou tvůrčí, může vyznít každý koncert trochu jinak. Hodně taky záleží na akustice v místnosti, na pocitu... Jedna skladba může vyznít ve dvou různých klubech naprosto jinak.
Máš pocit, že existuje někde nějaká obdoba toho, co jste dělali s Plutem, kapela, která by patřila do podobného stylového ranku?
O tom já moc nepřemýšlím. Nevím o tom. Kapel, které mají kytaru, basu, bicí, zpěv, je fůra, zase v tom, co ty kapely hrají a jak to hrají, bylo
Pluto docela výjimečné. V použití nástrojů, v polyrytmickém cítění, v různých hlasech, v tom, jak každý nástroj jakoby nesouhlasil s tím druhým, dával tam nový rozměr a pak se to spojilo všechno dohromady. Je to něco, co jsem neslyšel u bigbítu, spíš to znám z jazzu nebo z jiných oblastí. Ale jestli se bavíme o nějaké kapele, která je podobná, tak musím říct, že ať chci, nebo ne, tak třeba
Buty používají stejný výrazový jazyk. Oni jsou samozřejmě daleko lepší v takové té jednoznačnosti písní, Pastrňák tomu vždycky dá jednotný kabát, ale ta zvrácenost, neuchopitelná hravost a lehkost je tam taky přítomná.
© Pluto, Delta 1997
Sleduješ současné projekty ostatních spoluhráčů z Pluta (tzn. Fru Fru Serious Václava Bartoše, Ty Syčáky, ve kterých hraje Petr Zavadil a Tomáš Frohlich)?
Ty syčáky jsem viděl, je to každopádně hodnotná věc a zcela autentická, což je potřeba v současné době několikanásobně podtrhnout. I když musím říct, že to někdy není zrovna šálek mého čaje, tak si myslím, že je to zcela výjimečné v té originalitě.
Fru Fru jsem zatím neviděl.
Patrně ti s koncem Pluta přibyde víc volného času, máš něco, do čeho by ses chtěl teď opřít naplno?
S tím časem si nejsem tak jistý, v poslední době jsme s Plutem už nezkoušeli a za minulý rok jsme neměli ani moc koncertů - půl roku trvala zpěvákova nemoc hlasivek, dohromady jsme mohli mít tak dvacet koncertů, což je hrozně málo. Takže co se týče mého volného času, mne to moc nepoznamená. Teď bych chtěl hodně rozvinout sólové hraní. Ten projekt se jmenuje Drum Trek a je ve stavu něčeho mezi vážnou hudbou (hraju hodně zvukově) a taneční hudbou - má to rytmus, jde na to tancovat, svým způsobem se to podobá taneční scéně. Ještě bych to chtěl dál rozvinout o nějaký text, o můj hlas, že by se to vzdálilo všemu, co se něčemu podobá, že by to tvořilo úplně vlastní život.
Něco podobného už jsem zažil na tvém společném projektu s Jimem Mensesem
Tam to byly kompozice, které byly od začátku do konce dané. To, co chci dělat já, bude hodně improvizované. Bude to improvizace na nějakém rytmu, který bude hodně stejný, ale uvnitř to bude pokaždé jinak, jiný zpěv, jiné texty.
Původně byl Drum Trek myšlen jako experiment, nebo je to výsledek delšího rozhodování o tom, že nejlépe si to uděláš sám?
Drum Trek vznikl někdy v roce 1996, a to úplně přirozeně, spíš z popudu zvenčí, než že bych o tom nějak zvlášť přemýšlel. Původně to bylo jen přání, abych hrál na různých vernisážích. A čím víc jsem to hrál, tím víc mě to začínalo bavit, přestože je to náročnější. Drum Trek se liší třeba od Pluta, kde jsou zpěvy a vůbec osvědčené zvukové spektrum, o čemž se tady mluvit nedá. Je to opravdu jenom o bicích, což je pro mě normální, já v tom žiju, ale pro posluchače to musí být cizí svět - nebýt alespoň nějaké připomínky taneční hudby. Zároveň mě to uspokojuje v tom, že jsem schopen s lidma vytrénovat kontakt a vlastně je vést jako lodivod - když je vícečlenná skupina, tak se musí napřed sladit a pak teprve vést. A v tom je pro mě základ živého hraní, že se vytvoří něco pro lidi, že jsou součástí nějaké události, výjimečné oslavy zvuku, rytmu, koncertu.
Drum Trek ale není koncertní nahrávkou...
O tom jsem dlouho přemýšlel, jestli použít koncertní nahrávky, natočit to ve studiu, nebo jen za pomocí počítače, jak se to dnes dělá. A nakonec zvítězila vlastně živá nahrávka ze studia. Osobně mám radši než live koncerty studiové nahrávky. Protože když muzikanti něco vytvářejí ve studiu, dělají to pro jednoho posluchače, ví, že to CD bude hrát doma pro jednoho člověka, kdežto na koncertě to hrají pro sto, dvě stě, tisíc lidí, pro vypjatou, řekněme až hysteričtější atmosféru toho momentu. A to když se pak pustí doma, tak to nemusí fungovat, protože tam je úplně jiná atmosféra. Takže mi šlo o to udělat takovou nahrávku pro jednoho člověka. A zároveň jsem nechtěl používat playbacky, protože mi to přijde moc jednoduchý a chtěl jsem, aby moje první sólová deska byla čistá.
Párkrát jsem tě už viděl vystupovat s DJem Saykem. Z téhle kombinace plánuješ nějakou nahrávku?
Já mám náhodou rád tyhle chlapíky. Jednak je to pro mě vstupenka mezi úplně jinou societu a zadruhé to nejsou muzikanti, oni té muzice sice rozumí, ale už používají jenom důsledky hudby. Neumí tvořit, ale umí hrozně moc pracovat s důsledkama, s magií hudby. Spousta muzikantů umí hrát dobře, ale neví, co to s nima dělá, když hrají, nemají ten přesah. Tihle chlapíci zase neumí hrát vůbec, ale mají maximální přesah. Jinak s DJem Saykem je to zatím spíše pro koncerty, možná časem něco vznikne. Teď jsem ještě navázal kontakt s DJem Funghi, ten je ze Znojma a je zas trošku veselejší, měkčí, romantičtější. Sayko to valí jako buldozer.
Spolupráce se Stepanidou Borisovou vypadá jak? Máte nějakou nahrávku? Budete ještě koncertovat?
Máme hotovou nahrávku, teď je potřeba to smíchat a nabídnout nějakému vydavatelství. Je to ale sezónní věc, vidíme se jednou, dvakrát za rok, když sem přiletí z Jakutska, odehrajeme pět, deset koncertů... CD je nahrané opět čistě, bez playbacků, jen její zpěv a moje bubny.
Kde všude tedy můžeme dnes vidět Pavla Fajta naživo?
Zrovna dneska hraju Hamleta, což je vlastně takový Drum Trek modifikován pro potřeby divadelního představení. Pak vystupuji ještě s jedním projektem "Le Duc 567" se zpěvákem, který si říká Vendy Zulu (celým jménem
Václav Kořínek) a je to taková tuzemská variace na Stepanidu Borisovu. Vendy Zulu je něco mezi DJem a Stepanidou Borisovou. Společné koncerty jsou hlavně o energii, hrajeme 1,5 - 2 hodiny bez přestávky jenom rytmus a naše zkušenost je taková, že málokdo netancuje.
Máš vůbec ještě čas se orientovat v domácí hudební scéně?
Já myslím, že mám. Byl bych moc rád, kdyby se mně něco vyloženě líbilo. Čas od času slyším v rádiu nějakou písničku od
Lucie, která je docela slušná, od
Buty se mi třeba líbí "Tata", Honza Muchow dělá taky slušné věci. Jsou takové záblesky, které mě potěší. Ale jinak je česká komerce hrozně zaměřená na peníze. Je vidět, že to ty lidi chtějí především prodat těm hloupým, než potěšit ty chytré. Obecně si myslím, že úroveň komerční hudby je u nás prachbídná. A z té nezávislé scény mám zase problém se k něčemu dostat, protože to jsou stejně okrajové věci, jako dělám já. Myslím, že ohromný problém v tomhle státě jsou rádia. Když to srovnám třeba s filmem, tak tam máme být na co hrdi. Česká kinematografie na přelomu tisíciletí nabízí spoustu výtečných filmů. Problém asi bude v tom, že komerce se hudby - narozdíl od filmů - tak zmocnila. A je ve špatných rukou, šéfové velkých vydavatelství nejsou na vysoké společenské úrovni a lidem cpou ten největší póvl.
Kdybys měl jmenovat filmy, co tě poslední dobou potěšily...
"Pelíšky", "Samotáři", "Musíme si pomáhat", "Knoflíkáři", "Je třeba zabít Sekala", to jsou prostě úžasný filmy.
Znáš dnes nějaké bubeníky, kteří by tě ispirovali?
Ona taková ta vlna skvělých bubeníků sedmdesátých, osmdesátých let, kterých v kapele bylo potřeba, protože tam něco přinášeli, už odezněla. Dneska je nahrazují samplery a rytmický puls je tam tvořen něčím jiným než živým chlapem, tím pádem není třeba hráče, který by byl výjimečný. Dnešní bubeníci jsou často konfrontováni s nějakou mašinkou, jsou tlačeni k neomylnosti, což dřív vůbec nebylo. Dříve se zrychlovalo, zpomalovalo, život v tom byl přítomnější, víc to smrdělo. A jazzová muzika, která je postavena na vteřině, kdy se tvoří zvuk i rytmus, muzika, která je schopna ocenit hráčskou výjimečnost, se u nás skoro vůbec nehraje. Přitom já bych byl šťasten, kdybych byl někým inspirován, žilo by se mi pak líp. Jinak z těch veteránů se mně hodně líbí, jak hraje
Phil Collins (teď jsem někde slyšel výbornou skupinu "Brand X", což byla bokovka Collinse), Terry Bozzio, co hrál se Zappou, Billa Bruforda, co hrál s
King Crimson, takové typy, u kterých si člověk člověk všímá jiných věcí než techniky. Všímá si, jak to hraje, proč to hraje... to už je taková aristokracie.
Čím to, že jsi nyní přešel pod agenturu Joe's Garage, která se donedávna profilovala jako bluesová?
Já ani nevím, čím se profilovala. Sháněl jsem nějakou agenturu, která se bude starat o to, co dělám, opravdu dobře a šlo mně víc o energii, kterou do toho bude vkládat, než o zkušenost a tyhle kluky mi dohodil dlouholetý kamarád Martin Kotas. Tak to s nima teď zkouším, uvidíme, jak to půjde dál.
Tenhle rozhovor děláme pro internetový magazín MusicServer. Říká ti to jméno něco?
Ne.
Jaký je tvůj vztah k internetu?
Internet je úžasná věc a já jsem jedině rád, že jsem se toho dožil, že jsem překonal tu bariéru Fajt vs. počítače. Počítač se hlavně stává dalším výrazovým prostředkem. Pro dělání filmu, muziky, psaní, grafiky, úplně pro všechno. Obecně si myslím, že jakákoli informovanost o jednotlivých kouscích planety maximálně otupuje nacionalismus, což je velký příslib k tomu, aby lidi žili v míru.
Z mé strany je to vše. Chceš něco vzkázat čtenářům?
Myslím, že by se lidi měli snažit více tvořit. Ať dělat muziku, nebo si jen tak malovat, napsat básničku. Že to je to málo, co z průměrného života může udělat nadprůměrný.
Děkuji za rozhovor.
Nezapomeňte si stáhnout dosud nezveřejněnou skladbu nového projektu Pavla Fajta Drum Trek!