Vaše poslední deska byla distribuována netradičním způsobem jako příloha časopisu Filter. Jak vás to napadlo?

Destroyer: Všimli jsme si, že se to začíná dít venku a přišlo nám to zajímavý. Trh s cédéčky už lehnul popelem a tahle cesta se nám zdála jako jedna z nejlepších, jak dostat desku mezi lidi. Samozřejmě jsme věděli, že to vyvolá nevoli u určitých lidí, ale nechtěli jsme dělat hudbu do šuplíku.

Takže jste zašli za šéfem Filteru...

Destroyer: Na cenách Filteru jsem se opil, šel jsem za Pierrem a říkám mu: "Hele, chceš tu desku?" A on na to, že by rád. Pavel Kučera si ji pak přišel poslechnout a ve finále nám Filter nabídnul podmínky, které nám vyhovovaly. Navíc jsme mohli zůstat ve spojení s Championship Records a tím jsme měli postaráno i o PR věci a všechno to dohromady dávalo smysl. My jsme totiž úplně na začátku jednali s jednou firmou, ale ty podmínky byly naprosto jiné. Kdybychom bývali podepsali smlouvu, tak bychom prodali možná desetinu nosičů, zůstal by nám dluh a nemohli bychom tu desku vydat venku, což se právě teď chystáme. Takže to dopadlo nejlíp, jak mohlo.

Vrátily se vám náklady na nahrávání?

Destroyer: Vrátily se nám úplně. Natáčení desky bylo pokryto sponzorským darem, což normálně nefunguje, ale u nás zafungovalo.
Luk: A i v tomhle ohledu hrál roli Filter, protože desetitisícový náklad, ve kterém u nich deska vyšla, je pro sponzora docela silný argument.

A můžu se zeptat, kdo to byl?

Destroyer: Můžeš. Byl to výrobce oleje WD 40.

Aha, proto se tak jmenuje ten váš robot, kterého jste vozili na koncerty!

Destroyer: Jeho tvůrce je známý robotman Stenley Povoda a tenhle robot je fakt vtipnej. Hlavně nám tahle myšlenka přijde mnohem lepší, než třeba obří banner za pódiem.
Luk: Hraješ rock'n'roll a vedle tebe stojí robot, to je zajímavý propojení, ne? Mě osobně to bavilo.

Vraťme se ještě na moment k prodejnosti. Říkali jste deset tisíc?

Destroyer: Vyrobilo se patnáct tisíc kousků a jedenáct tisíc se prodalo s Filterem. Další tisícovka v normální distribuci, což upřímně nechápu. Poslední dva tisíce placek nám leží doma.

Tenhle způsob distribuce ale musí mít i svoje stinné stránky. Objevily se někde názory ve stylu To je ta kapela, co se podbízí cédéčkem v časáku?

Destroyer: Jo, občas si z nás dělaj prdel. Když se prosáklo, že deska The Prostitutes vyjde ve Filteru, byly tendence říct: "Jo, tak tohle je slušnej výprodej." Na druhou stranu si myslím, že ta placka dokázala dát najevo, že stojí za to. Ale utahují si z nás dodnes, dokonce i z robota. Tak třeba v tiskové zprávě jedné kapely stálo, že chystají show bez robotů. Zacházení The Prostitutes s marketingem je obecně pro hodně lidí nezkousnutelné. Já v tom naopak nevidím nic špatnýho a považuju za lokální omezenost a malost, když ti někdo vykládá nesmysly o tom, jak to dělají alternativní skupiny v zahraničí.

To mi připomíná, jak jsem v Londýně dennodenně vídal doubledeckery s plakátem Iggyho Popa v reklamě na nějaké pojištění...

Destroyer: Já jsem měl asi před sedmi lety spolupracovat s Iggy Popem na jednom komerčním projektu. Nejdřív jsem zavolal do Ameriky Ivanu Královi a ptal jsem se ho, jestli má Iggy problém s reklamou. Ivan na to, že má s reklamou velkej problém. Že prej je v Americe pořád v kdejaké reklamě a že ho zrovna nedávno viděl v reklamě na jachty. Víš, je tady mnoho skupin, které mají k reklamě a marketingu naprosto odmítavý postoj, ale stejně ho sami dělají. Jenom v menším měřítku.

A to mi zase připomíná jeden loňský rozhovor, kde Xavier Baumaxa odsoudil Xindla X za to, že hraje v televizi nebo že jeho "Anděl" frčí v rádiu...

Luk: Přijde mi irelevantní, když zrovna Baumaxa kritizuje Xindla. Oba začínali stejně, jezdili po republice s kytarou a hráli kdekoliv, jakkoliv a cokoliv. A že zrovna Baumaxa, kterej byl před pár lety úplně všude, má něco proti Xindlovi, nechápu. Tím ale Xindla neobhajuju.
Destroyer: Obecně je tohle složitý. My se kamarádíme s naprosto undergroundovou kapelou Kill The Dandies!. Jejich názory na reklamu a marketing jsou velmi vyhraněný a za žádnou cenu nechtějí propojovat svoji hudbu s komerční sférou. Na tomhle se nikdy neshodneme, ale naprosto to respektuju. Tahle cesta mi přijde hrozně sympatická, ale na druhou stranu je to škoda - hudba nebude horší, když uděláš něco, aby se dostala mezi víc posluchačů. Za The Prostitutes musím říct, že jsme nikdy neudělali nic, za co bychom se styděli. Nikdy jsme nebyli v žádné estrádě, nehráli na firemním večírku a odmítli jsme hrát na určitých festivalech. My nejsme prodejné děvky, jenom máme ten limit jinde než lidi z undergroundu.

A co akce na stránkách různých kapel typu "Pošlete nám hlas do té a do tamté hitpadády, minule jsme byli druzí, tak posílejte dál..."?

Destroyer: Záleží, jestli tyhle věci někdo umí nebo neumí dělat. Když budeš dementně žadonit o hlasy, budeš vypadat jak úplnej zoufalec. Nebo uděláš tu samou věc líp, nikoho nenasereš a fanoušci si řeknou: "Jasně, pomůžu svý oblíbený kapele."
Luk: Záleží na formě. Jsou reklamy, u kterých zvracíš, ale kdo tvrdí, že reklama smrdí, jednoduše kecá. V jednadvacátém století nemůžeš být nezatíženej reklamou, to bys musel vyrazit do hor pást kozy.

Posledních pár let nejsou podobné kousky šíření muziky neobvyklé. Chvíli po vás vyšla jako příloha Reflexu nová deska Prohrála v kartách. Jsou časopisové přílohy způsob, jak dostat muziku mezi lidi?

Destroyer: Problém je, že v tuhle chvíli neexistuje funkční náhrada za cédéčkový trh a hledá se něco, co bude fungovat. Celkem zajímavý mi přišel nápad, který vymyslel ohromný řetězec kaváren Starbucks. Vytvořili svoje vlastní vydavatelství a vyšel u nich třeba Paul McCartney, Sonic Youth a další. Tahle cédéčka si můžeš koupit jedině tam. Myslím si, že stojíme na počátku ohromného boom. Teď do toho ještě vlítla ekonomická krize, která to celé obrátila naruby. Spousta časopisů zkrachuje a žádné desky stejně vydávat nebude. Co se bude dít za rok, nedokáže říct vůbec nikdo.

Mrkněme konečně na vaši desku. Co mě jako první praštilo do očí, je přední stránka bookletu se spořádanou rodinkou. Znamená to v kombinaci s názvem "Hometown Zombies" (přečtěte si makrorecenzi) výzvu lidem, aby neseděli doma na zadku a objevovali svět?

Luk: Zvednout zadek z pohovky, nenechat sebou ovládat a začít něco dělat se svým životem.
Destroyer: Celá naše kapela je ve věku, kdy většina našich vrstevníků sedí doma a kouká na fotbal. Platí hypotéku, čumí na Novu, nechodí na výstavy, nechodí na koncerty a vlastně si vůbec neuvědomujou, proč by tyhle věci měly v jejich životech fungovat. A nám to prostě přijde dementní. Adrian v šestnácti vyplul na moře jako námořník a jednou za rok se vracel domu do Newcastelu potkat se se spolužákama. Když mu bylo pětadvacet, potkával je pořád v těch samejch hospodách, jak seděj u piva a nadávaj na svět, aniž by vůbec někdy někam vyrazili. Z toho vzniknul námět na text úvodní skladby "Hometown Zombies".

Na nahrávce se mi líbí, že jde o takovou mozaiku všemožných stylů. Chtěli jste oslovit širší spektrum posluchačů, kteří by si vás jako post-punkovou nebo indie kapelu nepustili?

Luk: To ani ne. Pro skalní fanoušky může být "Hometown Zombies" naopak nemilé překvapení, protože už to nezní jako první deska. Písničky ale vznikaly přirozeně a když jsme ve finále zjistili, co z toho vylezlo, necítili jsme potřebu něco upravovat. Balada zůstala baladou, electro electrem.
Destroyer: Tak třeba u "Everybody Knows" bylo jasný, že musí zůstat intimní a komorní. Vyřvávačka o tom, že tě podvádí žena a všichni to vědí a ty ne, nebolí. A tohle téma má bolet. Tak jsme ji nechali, jak byla. V jednu chvíli nám deska připadala jako soundtrack k neexistujícímu filmu. Takové osudy lidí v malém zatuchlém městě, kde po osmý večer nepotkáš na ulici ani nohu. V jednom bytě probíhá deprese z rozpadu vztahu, ve druhém bytě alkoholik rozbíjí věci, ve třetím bytě paří týpek na počítači hry...

Mám pocit, že máte nebývale hodně radikálních odpůrců. Proč s vámi mají takový problém?

Destroyer: Od začátku je část lidí přesvědčená o tom, že je za vším kalkul. Někdo už od toho upustil, ale pořád existuje armáda lidí, kterým to nevymluvíš. Ale ať si o nás říká, kdo chce, co chce, pokud není sprostej, má na to právo.
Luk: Když tě neuráží a nenaváží se do tvý rodiny...

Asi vím, koho myslíte...

Destroyer: Nemá smysl jmenovat, on to ví dobře sám. V začátcích byl náš největší fanoušek a stal se mým kamarádem. Nechal si ode mě vypálit všechny New Order, Siouxsie And The Banshees a podobný věci. Pak uhnul, setkal se s jinýma lidma, který mu řekli, že přece nemůže mít rád The Prostitutes, protože jsme falešný, on prozřel a od té doby nás nemá rád. Podle mě je tenhle takzvaný hudební redaktor snůška komplexů bez morálních hranic.
Luk: Jednou jsem ho potkal na koncertě, ale bohužel mi utek. Už jsme na něj sice zapomněli, ale za to, jak hanil nás a naše rodiny, přes držku stejně jednou dostane. Na to se nezapomíná.

Proč jste se rozešli se Šmitym?

Destroyer: Hlavní roli v tom hrála jeho profese. On je zvukař a dva a půl měsíce v roce, zrovna v době festivalů, je pryč. Polovinu koncertů jsme odehráli s náhradníma basákama, Dušanem Neuwirthem, který mimochodem "Hometown Zombies" produkoval, nebo Adamem Vopičkou. Adam teď Šmityho nahradil. Je o dvacet šest let mladší než Adrian, to je docela vtipný. Se Šmitym jsme se každopádně rozešli v dobrém. Viděli jsme my i on, že to takhle dál nejde.

Luku, když jsme se potkali posledně, vyprávěl jsi mi zajímavou historku odněkud z Německa. O co šlo?

Luk: Jo, ty myslíš ten gotickej festival? To nám takhle jedna zahraniční agentura nabídla možnost zahrát si na festivalu Wave Gotik Treffen v Lipsku, což je největší gotickej festival v Evropě. Nejdřív jsme se zhrozili - představili jsme si všechny ty metaláky v černém a tak. Ale vzali jsme to. Někdy brzo odpoledne jsme otevírali jedno z těch větších pódií. Během zvukovky tam nikdo nebyl, protože areál byl ještě zavřenej. Když jsme začali, přišlo asi tisíc lidí. Bylo na co se dívat - představ si po zuby okovaný temnoty, někdo číro, někdo patku přes obličej, fakt přehlídka. Musím říct, že jsme měli docela obavy, protože nám bylo jasný, že tihle lidi poslouchají něco úplně jiného.

A jak to dopadlo?

Luk: Všichni neuvěřitelně fungovali a koncert skončil úspěchem. A to není všechno! Za poplatek dvacet euro jsi měl dovoleno prodávat merchandise. Říkali jsme si, že to nemá smysl, ale po koncertě vznikla jakási fronta dožadující se našich věcí, tak jsme narychlo zaplatili těch dvacet euro a prodali jsme veškerej merchandise, co jsme s sebou měli. Večer jsme pak zašli do místního velkého klubu v centru Lipska a to byla teprve přehlídka úchyláků - bludičky, hejkalové, padlí vojáci z války a silikonove elfí uši jako plastická operace nevyjímaje. Vyvrcholením bylo, když se asi ve dvě ráno nějakej chlapík přímo před klubem na rušné ulici svlíknul a nechal se zmrskat od svých dvou kamarádek.
Destroyer: Nebo když za náma přišel dvoumetrovej chlap, že se jmenuje Sandra a že se mu líbil náš koncert a jestli se s náma může vyfotit. Tak se ho ptám, co dělá normálně, a on na to, že dneska je Sandra, ale od pondělka zase Michael a že pracuje v bance.

Kdysi jste říkali, že nemá smysl dělat velké turné po republice, když jste mimo Prahu téměř neznámí. Jak dopadlo to poslední?

Destroyer: Jsou města, kde na nás pravidelně přijde hodně lidí, a jsou jiný města, kde na nás i podruhé nebo potřetí nepřijde skoro nikdo. Ono hodně záleží na těch klubech. Spousta majitelů na to sere. Nechaj si třeba poslat sto padesát plakátů a ty tam pak přijedeš a nevidíš jedinej. A přitom jde o malý město, kde by sto padesát plakátů muselo být sakra vidět. Odehraješ koncert a všechny je pak najdeš v šatně. Pak tě někdo pozná v hospodě, kam si zajdeš na pivo, a diví se, co tam děláš, že vůbec nevěděl, že jsi tam hrál a že by bejval určitě přišel.
Luk: Když ti třeba v Havířově přijde za celkem vysoký vstupný plnej klub a jinde je i přes podstatně nižší vstupný prázdno, je to divný. Pořadatel to pak vyčítá tobě, ale často za to může jenom jeho neschopnost.

Překvapuje mě, že Adrian mluví na koncertech anglicky, přestože v Česku žije dost dlouho a česky nemluví úplně špatně.

Luk: On když je pod tlakem, třeba na tom koncertě, tak najednou mluví česky o tři třídy hůř.
Destroyer: Navíc má v češtině dost těžkej přízvuk, takže mu na koncertě paradoxně rozumíš líp anglicky.
Luk: Mezi sebou se ale bavíme česky. Jenom když se třeba hádáme a je nasranej, tak běžně přechází do angličtiny.

Až dneska jsem se dozvěděl, že vy dva jste bráchové?

Destroyer: Jsme. A Adam Vopička je můj syn.

Spíš bych řek, že je syn Briana Molka.

Luk: Oni ho maj spolu. (smích)