V ulitě zalezlé blues, rock, hity i Rea

Chris Rea je v Česku poměrně častým návštěvníkem a tento rok přijel do pražského Kongresového centra s rekapitulačním turné "Still So Far To Go". Kdo čekal, že zahraje všechny své hity, měl smůlu. Všech se tedy rozhodně nedočkal a samotný Rea, ač výborný muzikant, působil, mírně řečeno, profesorsky.

Live: Chris Rea

support: Paul Casey
místo: Kongresové centrum, Praha
datum: 1. února 2010
Setlist (bez záruky): I Can't Wait For Love, Work Gang, Where The Blues Come From, Josephine, Easy Rider, Til The Morning Sun Shines, Looking For The Summer, Julia, Stony Road, Electric Guitar, Come So Far Yet Still So Far To Go, Somewhere Between Highway 61 & 49, Stainsby Girls, Road To Hell
přídavky: On The Beach, Let's Dance
Fotogalerie

© Daniel Hlavac / musicserver.cz

Před pár lety, v jednom rozhovoru Phil Collins prohlásil, že lidi chodí na jeho koncerty, aby slyšeli především hity a jsou zkrátka písničky, které nemůže vynechat. Dalo by se říct, že pochopil. Chris Rea asi ne. Nikdo nebude tvrdit, že tento názor platí všeobecně, ale pokud jede turné nazvané po výběru hitů, pak se snad právem očekává, že zazní drtivá většina. Chrisu Reovi to bylo v případě této šňůry evidentně fuk, nezařadil takové klasiky jako "Auberge", "I Can Hear Your Heartbeat", "The Blue Cafe" nebo "Fool (If You Think It's Over)" a megahit "Julia"pozměnil natolik, že zpíval vlastně jinou písničku.

© Daniel Hlavac / musicserver.cz

Fanoušci se budou jistě zlobit, co že si to dovoluji kritizovat, že přece nemá smysl stále dokola omílat jedny a ty samé věci, ale v tomto případě se těžko mohou divit. Místo hitů zařadil poměrně dost skladeb z bluesových desek, což byl další kámen úrazu. Jak tak koncert plynul, na mysli mi tanul jiný - a sice několik let staré vystoupení Erica Claptona v Sazka Areně. Muzikantsky předvedli oba výborné výkony, ale chladné, snažící se dosáhnout dokonalosti a profesorsky nezáživné. Nikdo nečeká, že by museli být kdovíjak akční, ale jim naprosto chyběl jakýkoli, byť sebemenší kontakt s publikem. A Rea byl v tomto snad ještě horší.

Přišel na pódium a jako by se scénou Kongresového centra srostl. Jen vzal do ruky svoji kytaru a opřel se do strun. Nevnímal snad ani, kde hraje, pro koho hraje, odehrál prakticky celý koncert bez jakéhokoli slovního projevu mezi písničkami. Tam byl pouze prostor pro výměnu kytar. Mám pocit, že kdyby tam publikum nebylo, nic by se nestalo, což byla škoda hlavně pro něj samotného. Když se pak ke konci z ničeho nic probudil, přidával "Let's Dance" ve výborné o trochu zrychlené úpravě a vydal se dokonce na okraj pódia, bylo už publikum natolik ukolébané, že nikdo nebyl schopný se zvednout a začít tancovat. Jedinými prvky vytrhávající diváka z letargie tak byly mimo táhlých tónů projekce na plátně za pódiem se sedmi zavěšenými kytarami lemovaných neony a asi třikrát během celého koncertu design světel.

© Daniel Hlavac / musicserver.cz

Samozřejmě se na tom podepsal i věkový průměr publika, kde převládala střední generace a které se chovalo velmi konzervativně. Písnička - potlesk, písnička - potlesk a tak dále. Na to doplatil především Reův předskokan, irský písničkář Paul Casey. Ten vystoupil s pěti songy a když se v jedné z nich pokusil publikum rozezpívat jednoduchým refrénem "I Do", setkal se s naprostou ignorací. I když nebyl nikterak výjimečný, v našich luzích a hájích bychom našli i zajímavější, tohle si za svůj výkon a u nás málo vídané countryové zabarvení hlasu rozhodně nezasloužil.

Chris Rea je opravdu zvláštní chlapík. Hitů má na rozdávání a i v Praze ukázal, že jeho předností jsou především písničky na pomezí blues, rocku a popu, jenže on se rozhodl stáhnout do ulity toho prvního stylu a bere ho až nepříjemně vážně. Někomu se to může líbit, někomu naopak. Výsledné poslouchání nepříjemné rozhodně nebylo, ale zmíněné okolnosti zkrátka zapříčinily, že z jeho koncertu odcházel člověk rozpolcený - velmi dobrý muzikant a snad ještě lepší zpěvák s nezaměnitelnou barvou hlasu společně se svým bandem ve výsledném dojmu působili, jako by hráli tisíce kilometrů od diváka.

• Recenzent nepochopil (Martin, 03.02.2010 21:43) Reagovat

  Nechci byt konfrontacni, ale takhle spatnou recenzi jsem uz dlouho necetl. Autor dokazal, ze Chrise Rea zna jen velmi povrchne optikou predchozich hitu. Ne kazdy muzikant ze musi za kazdou cenu "vnucovat" co nejvice posluchacum hranim tzv. starych hitu. Reova muzika se vyvijela vcetne jeho sameho a ted stoji na samem vrcholu. A ohledne atmosfery tez nesouhlasim. Byla bajecna, lide Reu chapou asi lepe nez autor. Ano, v pakulu se asi moc neda behat pred podiem, ale o to tu neslo. Paul Casey byl fajn, je to mlady kluk, ale prave na nem, kteremu Rea dal sanci se ukazat pred publikem, byl videt propastny rozdil mezi obema interprety. Zatim, Rea ve 34 letech byl podobne telatko ;) A Paul hral pote v kapele jako o zivot, s obrovskou chuti a zjevnou vuli se stale ucit. To se mi libilo daleko vice, nez jeho pisnicky na zacatku. A take ma smulu v tom, ze pisnickar se jako Reuv predskokan proste nehodi.
  
  

  • Re: Recenzent nepochopil (Edita, 06.02.2010 08:56) Reagovat

    Děkuji, bála jsem se, že budu sama, kdo s recenzí nesouhlasí. Koncert byl vynikající, užila jsem si každou vteřinu...
    
    

• Jeste dovetek... (Martin, 03.02.2010 22:18) Reagovat

  ... mozna z tohoto textu autor pochopi vice. Kdyby si ho precetl drive, nenapsal by tak povrchni recenzi. www.dailymail.co.uk/health/article-1216740/If-cancer-hadn-t-nearly-killed-I-d-just-selfish-celebrity-egomaniac-says-Chris-Rea.html
  
  

• koncert OK (fafo, 07.02.2010 18:22) Reagovat

  Koncert bol možno trošku slabší ako pred dvomi rokmi ( či pred rokom?), hold jeho publikum a aj Rea stárne. Ale inak výber skladieb, aj výkon bol dobrý. Blues k Reovi patrí, "radiových" poslúchačov zrejme aj prekvapuje.
  
  

• Plně souhlasím s autorem recenze (René, 07.02.2010 20:06) Reagovat

  Rád bych na úvod zdůraznil, že jsem vždy patřil ke skalním Reovým fanouškům. Jeho kariéru sleduji od počátku a už před čtvrtstoletím - v době, kdy řada jeho dnešních obdivovatelů ještě nebyla na světě - se pro mne stal v hudbě mým oblíbencem číslo 1. Byl jsem na všech 4 jeho pražských koncertech v minulosti. Bohužel všechny následovaly až po Reově "přerodu" v bluesmana, který měl evidentní návaznost na dramatické okolnosti jeho zdravotních problémů. Jistě, muzikant jako on, po to, čím si prošel, má právo si říct "ano, a teď budu dělat radost nejen publiku, ale i sám sobě". Pravdou je však fakt, že bluesmeni, kteří tvořili historii žánru, tu už byli a Rea je při vší snaze nepřekoná. Byl jedinečný v tom, co dělal dříve, a jeho hudba z mého pohledu přinášela zcela jinou, osobitou atmosféru. Hity jako "Nothing To Fear", "Auberge", "Daytona", "Texas", "Love Strange Ways", "Blue Café", "When The Grey Skies Turn To Blue" nebo "It's All Gone" prostě patří k tomu nejlepšímu, co vytvořil, a jako takové měly právo na turné mapujícím kariéru umělce zaznít. To se však nestalo a z Reovy "klasiky" jsem slyšel totéž, co na předchozích koncertech, v aranžmá, které ve srovnání s původními dle mého názoru zásadně pokulhává Jedinou vítanou změnou proti minulým koncertů tak pro mne zůstal fakt, že pro "Josephine" Rea odložil banjo a odehrál ji tak jako v minulosti s kytarou. Zdá se mi to však pro takový koncert málo.
  Tvrdím proto, že recenze je plně na místě, a to hlavně z pohledu názvu turné, pod jehož hlavičkou se koncert uskutečnil. Jestliže někdo nazve desku "The Very Best Of - Still So Far To Go", vloží na ni hity z průřezu celé své tvorby, a pak dá těmto hitům na následném turné minimum prostoru, je logické, že to mnohé z příznivců zklame. Když navíc nevybočí z řady předchozích pražských "standardních" koncertů a svým profesorským přístupem omezí kontakt s publikem, je to promarněná šance. Přitom ale netvrdím, že koncert byl špatný - byl instrumentálně i vokálně precizně zvládnutý, jen neosobní stejně jako ten Claptonův z před více než čtyř let. Musím konstatovat, že koncert takového Stinga nebo Marka Knopflera přináší zcela jiný zážitek. Je mi to líto, ale na příští "Best Of" Chrisův koncert se už zlákat nenechám a zůstanu u atmosféry jeho starých desek a koncertů, kde byl zcela někým jiným, mně mnohem bližším.
  
  

Rozhovory: Martin Čupka - V MØNØDREAM nedělám umělecké kompromisy Martin Čupka, frontman jedné z nejvýraznějších česko-slovenských rockových kapel John Wolfhooker, přichází s novým autorským projektem MØNØDREAM. Otevírá tak zcela novou kapitolu své hudební cesty. S myšlenkou zkusit si vlastní... čtěte zde

Vydáno: 30.12.2025 08:00 v sekci Publicistika | Rozhovory

8/10

Recenze: Trny & Žiletky na desce "Je nutné zabít beránka" přidávají na zlověstnosti Nová studiovka Trnů & Žiletek "Je nutné zabít beránka" přináší hutnou, emotivní a temnou jízdu. Na posluchače nečeká žádný med, ale ten asi nikdo z fanoušků Desedovy práce ani neočekává. Lídr Dark Gamballe znovu posouvá... čtěte zde

Vydáno: 29.12.2025 13:00 v sekci Recenze

8/10

Recenze: Swingující blues-folk olomouckých Alibaba možná zůstává "Furt stejný", ale furt stejně skvělý a svůj Folk může být sofistikovaný i kýčovitý, židličkový, kotlíkářský, může tepat do společenských nešvarů, být zasněný, básnivý i výrazově dutý. V každém případě, ať už použijeme jakékoliv další adjektivum, měl by... čtěte zde

Vydáno: 29.12.2025 00:00 v sekci Recenze

8/10

Recenze: Mutanti i zombíci řádí v rytmu psychobilly na "Mutant Farm" veteránů Green Monster Páté desce domácích psychobilly legend Green Monster vévodí jedovatá zelená barva, která láká na hororovou projížďku farmou mutantů. Vedle ní hrají prim dunivý kontrabas a charakteristický, kousavý vokál lídra a zároveň... čtěte zde

Vydáno: 28.12.2025 14:30 v sekci Recenze

7/10

Recenze: Dream of the Sun zatím ohledávají terén, s "What God Had Taken Once, He Can Always Take Twice" ale debutují slibně Prvotina "What God Had Taken Once, He Can Always Take Twice" představuje pražské Dream of the Sun v okamžiku prvního velkého kroku. Cestu si k němu vybudovali pečlivě a očekávání nastavili poměrně vysoko. Jak to celé dopadlo a proč... čtěte zde

Vydáno: 28.12.2025 08:00 v sekci Recenze