Jmenuju se Ian. A tohle je Tom. Děláme pro Enter Shikari, sme jejich technici, takový děvečky pro všechno. Na turné k tý jejich nový desce už sme půl roku. A víte co? Sem už fakt unavenej, moc unavenej. Co tak vim, Tom je na tom stejně. Moc unavený už sme...

A teď sedíme v šatně, ani nevim, co to je za město, snad Praha, Československo, nebo tak něco. Užívám si tu chvíli, kdy můžu jenom sedět, jestli mi rozumíte. Tam venku hrajou kluci z Twin Atlantic, kámoši Enteráků. Už to nemůžu ani slyšet, původně se mi to ale líbilo, takový ty kytáry, indie, punk, co dneska letí, že jo? Moje dcera to má ráda. Ale já už ne, jsem moc unavenej a vůbec.

Hm, Tom řiká, že už musíme jít, support dohrál, chvíle klidu je v prdeli, zvedám zadek a jdu nahoru, na pódiu je bordel, musíme to upravit a přestavět. Kabely, ladit, bicí, kytara, keyboard, myslet na šňůry, ozkoušet tohle i tamto. Dej si dneska oddech, prosim Roua, neskákej moc a tak, bolej mě záda. Prej se uvidí, ale že neví. Hovno, ví to a zase to udělá, bude řádit.

"Common Dreads", "Solidarity", "Step Up"... Hrajou, co maj, a už maji zase v obličeji ten výraz, jako když muj čokl najde kost a chce, abych mu ji házel. Kdyby měli ocasy, budou jima vrtět. A ty děcka pod pódiem, ty sou jak ta kost - nechaj sebou cloumat doprava i doleva, sem tam. Už je to tady, výrostek vylez mezi bedny, mává, patka mu plápolá, tři vteřiny slávy, myslí si, že lidi pískaj jemu, chudák. A už letí a zapad na zem. No jo, to se stává.

Když tak koukam na ty puberťáky, vždycky si vzpomenu na ten komiks "Punisher", říká mi Tom. Tam byl kluk, samej cvoček na ksichtu, a tak mu jeden týpek trhal kombinačkama jeden kroužek za druhým, ze rtů a z nosu, aby mu řek, co chtěl slyšet. Tady to je plejáda podobnejch mládežníků.

Jenže já už ho moc neslyšim, Rou mě nasral, zase skočil i s mikrákem mezi lidi. To se nedělá, přece. Dělej, podej mi ruku, no, teď abych to tady smotal... Jasně, vylez na keyboardy, shoď je dolů, klidně si do nich dupni, Rou, vždyť Ian to opraví. Sakra péro! Máš dneska narozky, dvacet čtyři, cucáku, tak si dělej, co myslíš, starouš je tu jen pro tebe, viď?

Teď se to trochu uklidnilo, "Gap In The Fence", můžu se nadechnout, jen se mi roztáhnou plíce, stojí u mě Rory, chce kytaru vyměnit. Pak Rob nemůže najít paličku, na hlavě má zase ten směšnej šátek, jako kdyby byl negr z Bronxu, neřeknu mu to ale.

A kurva, už se toho sápe na pódium nějak moc, šahaj na mikrofony, lezou po klukách, to neni dobrý, proč si to nechaj líbit, nechápu. A, tak ty seš něco víc, zmetku, slez, nešahej na mě, zařval jsem, stáhnul se dolu. Jo, to je tak, když těm zakomplexovanejm prckům dáte pocit, že jsou hvězdy, že ty nadržený buchty dole jsou jen pro ně, že se nenarodili v Praze, ale v Londýně nebo v LA.

Skvělý, teď tam skočil i Rory, na to už nemám snad ani sílu, tahám ho zpět, fuj, je zpocenej.

Jediný štěstí je, že v tomhle pajzlu se musí končit brzy. Ještě není ani deset a už to balíme. Tome, dej bacha, je to mokrý. Jasně, Iane. A pudem na pivo večír? Ty vole, ses zbláznil, jsem jako kotě, du spát. Pivo nebo after party nedávám. Já taky asi ne, Iane. Tak vidíš. Už sme na to starý.