Ty, které nezasáhne hned, může zasáhnout později, někdy v budoucnosti. Zní to jako rutinní radarové klišé, nicméně symptomy zásahu hudbou Emilie Autumn se projevují ustavičným utvrzováním v onom osudovém a pokorném "ano" a "vím proč". Její dovednosti jsou neohraničitelné: hraje na housle a cemballo, zpívá, sama si všechno píše i produkuje a svépomocí vytváří i většinu bizarních oblečků pro sebe i své Bloody Crumpets. Není to málo, ale nejspíše ani dost, kreslí, maluje i ilustruje všechny své doprovodné vizuály, web si dělá sama a vydala i poezii ve formě audioknihy. Před Vánoci vyšla její první kniha "The Asylum For Wayward Victorian Girls". Tímto dnem prý její život literally začal. Kniha je ručně ilustrovaná, se zápisky a obrázky z jejího deníčku, která má předložit její vyšinutý svět, její zážitky a, jak sama říká, "depresivně veselé příhody" z pobytu v blázinci...

Její muzika těží z principů barokní hudby a kombinuje je s prvky melodického popu, tvrdšího rocku a zpátečnické, ale detaily přesycené electro hudby. Zní to morbidně, přesto: klasické cemballo, umělá sekce smyčců z plastového orchestru jako doprovod, živé i elektrické housle a violoncella jako sóla i odpovědi, základní klávesy znějící jako "polyfónní" zvonění staršího mobilu, vokály školeným mezzosopránovým zpěvem nebo téměř až deathmetalovým hrdelním growlem, rytmy plné štěrkání, cinkání a žgvrčivého kopání, znějící jako by je udělal Patrick Wolf nebo Nine Inch Nails... Sebedestruktivní texty o nevěře a znásilňování, sebevraždách, burleskních příbězích i neužitečnosti umění, které jsou neuvěřitelně osobité a kruté, jsou brutálním odrazem pobytu v instituci pro choromyslné. Svým přinejmenším atypickým vývojem vytvořila svůj žánr, který nazvala "victoriandustrial".

Tvrzení o nedoceněné postavě umělce se opět paradoxně opakuje. Emilie Autumn, ta znamenitá houslistka, byla kdysi vyhozena z konzervatoře kvůli svému nevšednímu výzoru a bojkotování tradičních studijních povinností a interpretace klasické hudby. Zjednodušeně, měla červené vlasy, fixem pokreslený korzet a tvrdila, že klasika je klasikou i s elektrickými houslemi. Tento příběh se v drobnostech liší na wiki, na jejím webu i v zahraničních článcích, prezentuji proto verzi, kterou distribuovala Emilie Autumn osobně a kterou jsem slyšel na má ušiska. Bylo vyprodáno.

Další klasický příběh navazuje - nahrává ve svém domácím studiu, které nese jméno The Asylum (= útočiště, psychiatrická léčebna) a zakládá svůj label Traitor Records. Její první deska je pravděpodobně odrazem nedoceněnosti, prezentuje Emiliiny řemeslné schopnosti v roli houslistky. Nahrávka "On A Day" z roku 2000 je řízena melodiemi mistrů klasické hudby. Bachem, Corellim i Leclairem. Druhá deska s titulem "Enchant" vyšla v roce 2003 a dokládá první pokusy Emilie, jak vytvořit zajímavou a atypickou desku. První vydání této relativně zdařilé, divně popové a až nemístně irsky folkové desky obsahuje tajemnou hádanku, jejíž vyluštění je příslibem zajímavé výhry. Dosud nebyla rozluštěna. V roce 2006 vydala EP "Opheliac", které jí svou kvalitou, brutalitou, "victoriandustrialem" a větším úspěchem zaručilo vydání dvojdiskového alba stejného titulu a razantně větší slávu jejímu jménu, jež jí umožnila cestovat napříč kontinenty a oslovovat více a více posluchačů.

Její specifický žánr je jakousi magickou kombinací výsostného hudebna i marketingu. Osloví v řádech teenagery (burleskními a téměř nevhodně dráždivými výstupy s gangem obnažujících se žen), adolescenty (sorty emo i gothic), lehké metalisty (texty typu "Are you suffering I want to see your pain"), ale nenechme se mást, osloví i hudby znalé (kvalitami) i ty jí podobné, narušené (vystupňovaně depresivními naivitami a hloubavě sebekritickými texty).

V polovině února zavítá teatrální show Emilie Autumn podruhé do Prahy a poprvé do Bratislavy, v rámci nového turné The Asylum Tour: The Key. Nenechte si to ujít.