Máme čerstvě rok 2010, co sis dal jako novoroční předsevzetí?

Loni jsem si stanovil pět příležitostí, při nichž si můžu dát jídlo ve fastfoodu, hlavně McDonalds, Burger King a další. Jenže loni v listopadu jsem si ho dal pošesté. Nedodržel jsem to, takže doufám, že letos se mi to podaří.

Já bych podle vašich textů spíš čekal, že si budete dávat za cíl když ne spasit svět, tak té spáse aspoň pomoct. Ono to totiž vypadá, že budoucnost planety vás docela děsí...

Podle mě každý má obavy z toho, zda budoucnost není moc tmavá. Když se člověk díval na summit OSN v Kodani o klimatických změnách, tak to byla pohroma. Státy se tam vzájemně obviňovaly a výsledek celé konference byl nevalný. To přece člověka nemůže naplnit nadšením.

Přesně na to jsem se tě chtěl zeptat. Pro někoho, kdo v písni "No Sleep Tonight" horuje za energii získanou ze slunce či z vody, musel být výsledek konference tragédie.

Bylo to velké zklamání. Ale zase mě potěšilo, kolik lidí tam přijelo protestovat. Kolik lidí se zapojilo do různých akcí. To nejlepší, co se dá dělat, je pokusit se nějak zapojit do boje proti změnám klimatu.

A co dělají konkrétně Enter Shikari pro lepší životní prostředí?

My jsme rozjeli takový náš projekt, s nímž chceme přispět ke snižování emisí oxidu uhličitého. Snažíme se o deset procent snížit naši produkci emisí. Když jsme třeba dělali loni turné po USA, jezdili jsme tam v dodávce poháněné rostlinným olejem. Po Evropě se zase snažíme nelétat letadlem.

Ještě před dvěma třemi lety bylo dost v módě, aby se hudebníci angažovali v politických a ekologických tématech, viz projekt Live Aid nebo kritika George Bushe. Teď jako by to zase, možná kvůli ekonomické recesi, utichlo.

Mainstreamová hudba se obecně vyhýbá skutečnému obsahu v textech. Drtivá většina hudby v žebříčcích je prostá, bez duše, bez sdělení. Čím víc lidí začne zpívat o věcech, na kterých záleží, tím samozřejmě lépe.

Vy se o něco takového pokoušíte, ale zatímco debut "Take To The Skies" se v Británii dostal na čtvrté místo v Top 40, na "Common Dreads" zbyla jen šestnáctka. To je docela frustrující, ne?

Předně je třeba říct, že vzhledem k tomu, z jakého prostředí pocházíme, jsme nikdy nepovažovali úspěch v žebříčcích za nějak příliš důležitý. Propad "Common Dreads" oproti "Take To The Skies" pro nás proto neznamenal tolik. On je to totiž pořád úspěch, dostat muziku, která není úplně plochá, do hitparády.

Přitom kritici vaši novou nahrávku chválili, že je melodičtější, elektroničtější, popovější.

Velmi poctivě jsme se snažili vyhnout se čtení recenzí, protože to by nás drželo uzavřené v jakési bublině. Ale za ty poslední tři čtyři roky, co jsme cestovali po USA a Evropě, už jsme začali být hodně unavení z nekonečného množství zaměnitelných metalcoreových a HC skupin. Proto jsme třeba víc začali používat křik místo řevu, protože v tom jsou nějaké emoce, je tam vášeň. Takže je pravda, že "Common Dreads" je místy mnohem různorodější než jednička, místy je i melodičtější.

Kdokoli si poslechne vaše CD, pozná, že je za ním spousta studiové práce, hraní si se zvukem. Co máte potom radši: studio, nebo koncerty?

Když jsme začínali ještě na škole, neměli jsme moc peněz. Řešili jsme tehdy dilema, zda si za tu trochu liber, které jsme měli, máme pronajmout studio a natočit EP, nebo jestli radši nemáme koupit dodávku a vyrazit na šňůru. A rozhodli jsme se pro druhou variantu. Určitě jsme tedy především koncertní skupina. Ale studiovou práci máme samozřejmě také rádi, vždyť já to vystudoval na univerzitě.

Ono muzikantům v dnešní době, kdy dramaticky klesají prodeje desek, ani nic jiného než se zaměřit na živé vystupování nezbývá.

Je to tak. Situace je taková, že není snadné na hudbě vydělat. Je to ale v něčem dobré: muzikanti se musejí vydat mezi lidi, musejí nějak reprezentovat, ukázat, jací jsou.