Většina takzvaně kultovních kapel by měla být jednou pro vždy zapomenuta. Svoje časy slávy si už odbyly, to podstatné řekly, tak proč se k nim vracet? Jsou ovšem výjimky, které by do propadliště zapomnění upadnout neměly. Jednak proto, že jejich význam je natolik zásadní a významný, že se dosud nenašla adekvátní náhrada, jednak proto, že stále doutná naděje, že jsou ještě s to vytvořit něco přínosného. Elektronická formace Vanessa mezi takové patří.

Už ve svých začátcích, zkraje devadesátých let, platila na domácí scéně Vanessa za nepřehlédnutelný element. Poslouchat ji a chodit na její koncerty znamenalo patřit do společnosti těch, "kteří vědí." Ostatně už tehdy byla jejich živá vystoupení události, jaké neměly srovnání. O projekcích plných porna, masových vrahů a pódiu přehrazeném drátěným plotem se pak mluvilo ještě několik dní. Ačkoliv v té době existovalo několik stylově blízkých uskupení, vycházejících z Electronic Body Music, žádné nepřistupovalo k věci tak osobitým a svérázným způsobem. Na druhou stranu na konci tisíciletí byla už patrná jistá únava materiálu. Po letech stagnace je však Vanessa zpátky.

Aktuální "Ave Agony" je do jisté míry návrat ke kořenům, konkrétně k důležitému albu "Flashback". Ve srovnání s ním je tady však jeden zásadní rozdíl. Zatímco na výše jmenovaném pracoval hlavně Daniel Rodný a Samir Hauser, pod "Ave Agony" je podepsaný také Moimir Papež. Pro neznalého může osoba spjatá například s The Nihilists nebo Die Alten Maschinen působit nemístně, ale je třeba si uvědomit, že tento elektronický mág figuroval už v sestavě Vanessy Gun, tedy pokračovatele původní skupiny. Ačkoliv mají oba s Rodným poměrně odlišné hudební pohledy, ve vzájemné spolupráci se znamenitě doplňují. Spojovacím článkem je pak postava zpěváka a textaře Samira.

Existuje-li slovo, které "Ave Agony" nejlépe vystihuje, pak je to nekorektnost. Většina domácích kapel zbaběle ctí mantinely, které se z různých důvodů bojí překročit. Pro trio Hauser, Rodný, Papež jsou ovšem tyto hranice startovní čárou. Od ní se všechno odvíjí. Řeč je hlavně o Samirových textech, které si neberou servítky s žádnými tématy, s těmi tabuizovanými především. Stejně jako na předchozích albech i tady vypráví dekadentní příběhy o drogových dealerech, zvráceném sexu a sebevraždách. Současně si nelze nevšimnout další roviny, která ovšem není zřejmá na první pohled - do jeho osobních výpovědí se vkrádá nejistota, vnitřní rozpolcenost, pochybnosti o sobě samém. Díky tomu dostávají texty punc větší autenticity a věrohodnosti.

Vzhledem k statusu, jaký kapela v devadesátých letech zastávala, bylo jasné, že návrat nebude jednoduchý. Svoji vinu na tom má i čas, jenž od dob největší slávy uběhl. O očekávání ze strany fanoušků ani nemluvě. Nicméně Samir Hauser a spol. k výzvě přistoupili s klidem a chladnou hlavou, což se na výsledku projevilo. "Ave Agony" je tak plnohodnotným pokračovatelem desek, které zajistily Vanesse na naší scéně pozici kultu.