Když se mi loni v květnu dostalo do ruky první demo pražské party Pipes And Pints, zpozorněl jsem. Už tato raná nahrávka napověděla mnohé o potenciálu, jakým kapela disponuje. Mícháním dravého punkrocku s tóny skotských dud se okamžitě zařadili mezi to nejpozoruhodnější, co domácí punková scéna nabízí. S odstupem času je však třeba říct, že zmíněný počin měl k dokonalosti ještě daleko. Od té doby však uplynulo hodně vody a Pipes And Pints mezitím, už v promíchané sestavě, vypustili do světa oficiální EP. Nyní jsou ovšem zpátky znovu, tentokrát s plnohodnotným debutem. Nabízí se tak otázka, do jaké míry se jim podařilo od předchozí produkce odtrhnout a posunout se dál.

Je docela možné, že méně znalí by v předchozí větě mohli spatřovat určitý rozpor. O jakém posunu, v souvislosti s punkovou muzikou, je řeč? Existuje snad jiná hudební oblast, která je víc typická svým neumětelstvím, než právě punk? Nezní snad valná část českých kapel jako spolky jedinců, kteří teprve před nedávnem pochopili účel hudebních nástrojů? Pakliže máte o výše zmíněné hudbě podobné mínění, vyvracet vám ho nebudu. Nicméně vězte, že parta kolem Vojty Kaliny tvoří zářnou výjimku. Za dvouletou existenci odvedla zatraceně velký kus práce a na "Until We Die" to je znát.

Kapela, jež se do povědomí dostala především coby koncertní atrakce, potvrzuje, že se v nahrávacím studiu cítí minimálně stejně dobře jako na pódiu. Už při letmém poslechu třináctiskladbové kolekce zarazí, jak samozřejmě a suverénně zní. Pipes And Pints totiž vůbec nepřipomínají mladou partu pražskou, jako spíš skupinu světového formátu. Vypitý vokál Američana Mika Syca, zpívajícího v rodném jazyce, na tom má sice velký podíl viny, nikoliv však ten největší. To samé lze říct o hráčských zkušenostech, které jednotliví členové posbírali v předchozích letech v jiných souborech. Onen "dotažený" dojem totiž není prací jedinců, ale celého kvintetu. V jednotě je síla, chtělo by se s trochou nadsázky zvolat.

Co bylo řečeno v úvodu, nezbývá než zopakovat: devizou téhle kapely jsou skotské dudy. Bez nich by výsledek byl poloviční. Právě tenhle netypický nástroj Pipes And Pints odlišuje od ostatních. Jejich podbízivé melodie smíchané s rozjetým punkrockem tvoří kombinaci, která jenom stěží najde v domácí kotlině srovnání. Samotná "Until We Die" je jízda od začátku do konce. Bylo by pošetilé čekat jakékoliv zvolnění tempa. Úvodní více jak tříminutové instrumentální intro je patrně nejpomalejší skladbou alba.

Může to znít jako fráze, ale právě společný zápal pro věc, pocit pospolitosti a ochota hudbě obětovat maximum, jsou dobře utajeným leitmotivem prostupujícím celou desku. Samotný název pak už jen tak mimochodem zvýrazňuje nevyřčenou myšlenku. Nejen zvuky dud, ale zároveň emoce, které hudba vyvolává, dělá z vydání "Until We Die" nepřehlédnutelnou událost druhé poloviny letošního roku.