Symbolický koncert nestárnoucího Itala

Ještě ale než nastoupil na scénu sympatický Ital, kvůli kterému přišlo do vysočanské haly především publikum v dámském složení, občas za doprovodu svých protějšků, dostal prostor na pódiu angolský zpěvák Yuri da Cunha, který si s sebou přivedl celou "fotbalovou jedenáctku" - tedy velmi početný ansámbl včetně dvou tanečnic. Předvedl pestrou hudební směs sahající od world music, přes jazz a rock až k brazilské sambě, která publikum rozdělila na ty, kteří podobnému stylu holdují, a samozřejmě na ty, kteří celé vystoupení brali pouze jako nutné "zpestření" před hlavní hvězdou. Skoro to i vypadalo, že druhá měla lehce navrch.

Pak se ale už čekalo na Erose Ramazzottiho. Snad každý měl dost času studovat scénu, které vévodila stěna z osmi obrovských kontejnerů poskládaných ve dvou sloupcích nad sebou. Devátý pak byl zavěšený na lanech před touto stěnou. Úderem tři čtvrtě na devět se rozblikaly majáky, jako kdyby měla Ellen Ripley zopakovat boj s královnou vetřelců, a devátý kontejner začal sestupovat dolů. Po jeho otevření se v útrobách objevil Eros Ramazzotti za psacím stolem a tímto velmi originálním intrem odstartovala dvouhodinová show.

Jejím hlavním aktérem byl pochopitelně Ramazzotti a sekundovala mu právě ona stěna z kontejnerů. Po první písničce se totiž sloupce rozjely do stran a ve vzniklé mezeře se odhalila obří promítací stěna, která plně nahradila obvyklé, ale zde chybějící promítací plátna po stranách pódia. Kontejnery po stranách se pak různě natáčely, přibližovaly a zase oddalovaly, chvílemi byly další promítací plochou a dokonce se v nich objevila i jedna ze tří vokalistek. Když k tomuto přidáte skvělé nasvícení, velmi povedené animace a koláže nebo třeba imitace horkovzdušných balónů vznášející se nad pódiem, šlo v případě vizuální stránky koncertu jen těžko skrývat nadšení.

A hudební nebyla vůbec horší. Na Ramazzottim je zkrátka znát, že se po světových pódiích pohybuje čtvrt století a taky to, že je v nejlepších letech. Celý koncert odzpíval bez sebemenšího zaváhání, jako by to bylo na CD. Málokdo ale může srovnávat pražský koncert s jeho předchozími turné. Nepočítaje vystoupení na předávání cen hudební akademie, mohli jsme jeho koncert vidět poprvé. Kdo by čekal italskou primadonu, byl by nejspíš velmi překvapený. Obzvlášť, když vzal do ruky elektrickou kytaru a během několika písniček se doprovázel jako lídr rockové kapely. Když pak přidal i několik sól, získal si i převážnou část pánského publika.

Naopak dámská si přišla na své při akustickém setu, který Eros Ramazzotti zpíval pouze za doprovodu klavíru, jedné z vokalistek a velmi intimního osvětlení. Právě v tento okamžik se stala taková zvláštní věc. Eros se během celého koncertu snažil obecenstvo rozezpívat, ale v tom dost těžce narazil. Konkrétně na překážku jménem italština, kterou publikum moc neovládalo. Nicméně, když se spustil "L'Aurora", tak se mu jedinkrát povedlo. Je to s podivem. Po čas koncertu zpíval daleko větší hity, ale refrén téhle písničky byl jediný, který celá hala zanotovala jako jeden muž.

Eros Ramazzotti přijel tímto koncertem propagovat poslední album "Ali e radici" a jemu tedy byl přizpůsobený i setlist koncertu. Dokonce do té míry, že poslední tři písničky včetně dvou přídavků pocházely z tohoto alba. Jinak samozřejmě zazněly všechny podstatné hity jako "Fuoco nel fuoco", "Più bella cosa", "Se bastasse una canzone" nebo "I Belong To You", kde Anastaciu výborně zastoupily postupně všechny tři vokalistky. Kdo pak čekal podobné vystoupení i v "Cosse della vita", nedočkal se. Ta zazněla v původní sólové verzi. Jediným chybějícím hitem tak byla devět let stará "Per me per sempre".

Eros Ramazzotti v Praze ukázal, že jeho trvalá popularita není náhodná. Ačkoli u nás neprodává tolik desek a rádia už zdaleka nehrají tolik jeho písničky, téměř zaplněná a nadšená O2 Arena potvrdila, že z těchto aspektů nelze nic vyvozovat. Snad každý navíc musel obdivovat, jakým stylem odolává Ramazzotti zubu času. Možná má trošku světlejší vlasy, ale jinak vypadá stále stejně a na pódiu působí velmi energicky a chvílemi jako náctiletý kluk, který provokuje fanynky. Přitom se ukázal i jako vnímavý člověk, který ví, kde hraje a co se tam odehrává. Hned dvakrát během koncertu se na obrovské promítací stěně rozzářil nápis: Ať žije svoboda a demokracie. Tím si mě osobně v den dvacátého, respektive sedmdesátiletého výročí 17. listopadu získal definitivně.