V roce 2003 překvapila Evropu zpráva z předávání Grammy. Slavné ceny si podmanila Norah Jones. Všichni tehdy zjišťovali, kdo tato plachá dívenka vlastně je. Dnes už je jen málo lidí, kteří by ji neznali, ale Norah překvapuje stále. Albem "The Fall" obzvlášť - zpěvačka na něm totiž rockuje. Geniálně a po svém.
Kdo by znal pouze debut
"Come Away With Me", pravděpodobně by si musel začít klepat na čelo, co tu píšeme za hámotiny. Co může mít ta pop-jazzová křehotinka společného s rockem? Ale pro toho, kdo sleduje kariéru
Norah Jones permanentně, to zase není takovým překvapením. Nikdy se nebránila experimentům a když se to tak vezme, ani žádná z jejích předchozích desek nebyla stejná. Tentokrát se prostě jen rozhodla zkusit trošku rocku. Pro to ale bylo potřeba několik, vlastně hodně změn.
Především ukončila spolupráci s Lee Alexanderem (včetně jejich vztahu) a skládání písniček je tak už plně v její režii. Jen u šesti z celkového počtu třinácti písniček přijala drobnou výpomoc od kolegů, mezi kterými najdete například
Ryana Adamse, Jesse Harrise nebo Willa Sheffa, a je setsakra poznat, že Norah Jones nepotřebuje vodit za ruku. Dospěla ve výbornou autorku, jejíž rukopis nabral vlastní trademark.
Přesto daleko důležitější je výměna Lee Alexandera jakožto producenta. Právě s Jacquire Kingem přišla změna zvuku i stylu. Není se proč divit, tenhle chlápek dřív spolupracoval s
Kings Of Leon,
Tomem Waitsem nebo
Modest Mouse. Poslední, ale taktéž dosti podstatné střídání se odehrálo na muzikantských postech. Tam se ocitli hudebníci, kteří dřív nahrávali s
Beckem,
R.E.M.,
Elvisem Costellem, Johnny Cashem nebo Joe Strummerem. Rockování Norah Jones tak mohlo začít.
Ono rockování si ale nemůžete představovat, jakože Norah opustila klavír a z ničeho nic se opřela do elektrický kytar a do ostrých riffů. Kytary sice výrazně převálcovaly její piano, ale ony samy zůstávají v zákrytu za bicími a baskytarovými linkami. Tohle CD je postavené především na rytmické sekci, což mu dává nádech ambientní a velmi syrové nahrávky. Ostatní nástroje, mezi nimiž uslyšíte i hodně postarší elektroniky jako Wurlitzer, spíš dotváří celkový obraz a jejich zvuk je často morfován, že musíte chvíli přemýšlet, jakým instrumentem toho dosáhli.
Na albu se střetávají dva velmi odlišné světy - jemné jazzování Norah Jones a rock. Ne však ten současný. Zpěvačka šla více do historie, někam ke klasickému rocku, art rocku a rock'n'rollu sedmdesátých let. Uslyšíte tu vliv
Rolling Stones,
Genesis nebo zmíněného
Toma Waitse či
Johnnyho Cashe. Dva světy tu sehrávají jakýsi duel, který nemá jasného vítěze, někdy vyhrává ten, jindy onen, a někdy se oba navzájem propletou natolik, že je velmi těžké je od sebe rozeznat. Právě v tom je "The Fall" respektive Norah Jones ojedinělá - opět přináší něco nového, i když je to v podstatě jen inspirace tím, co už tady bylo.
"The Fall" je sice zřejmě albem nejméně postaveným na zpěvu samotné zpěvačky, ale i při sebevětší snaze bude její sametový vokál barvený snad samotným Stvořitelem vždy tím, co budete vnímat nejintenzivněji. Fantastickým způsobem dokáže celý tento stylový i hudební hybrid překlenout a vtisknout do něj pečeť s krásně čitelným znakem
Norah Jones.
Rock á la Norah Jones je jednoduše geniální. Je v něm cítit neuvěřitelné napětí, náboj a touha po experimentování se zvukem. Věřte, že ve chvíli, kdy se do "The Fall" zaposloucháte, vtáhne vás do svého světa, který drásá a hladí zároveň, a vy jej nebudete chtít opustit.