Bylo to v létě na jistém punkovém festivalu. Vysvětloval jsem s pořádnou dávkou nadsázky redaktorce tamních novin, že pankáči jsou vlastně hodní a slušní kluci. Dal jsem si záležet, ovšem najednou se z pódia ozvalo: "Mrdání je príma, není při tom zima, mrdání je príma, to mám rád," a veškerá snaha byla ta tam. Začal druhý festivalový den a přítomné ze stanů táhla mladá krkonošská kapela VHS.

S videokazetou, brzy již zapomenutým nosičem pohyblivých obrázků, nemají tihle bardi nic společného. Ledaže by na ní byl nahrán "Pán prstenů": před svým festivalovým vystoupením se nějak sesbírali z nejrůznějších koutů areálu, každý příchozí s sebou něco přinesl - ten buben, ten housle, ten zase dopravní kužel - všichni s úsměvem takřka od ucha k uchu a tak trochu připomínající hobity. Jeden z nich mě upozorňuje, že dorazí ještě další, že s nimi hraje od včerejšího mejdanu, zkrátka Volné Hudební Sdružení. Za chvíli už stojí na pódiu, je dopoledne, startují dnešní maraton, klidně by jim ale stejně tak dobře slušel i pozdější čas.

Nejde to popsat jinak - jsou mladí, veselí a hraví, občas si uletí na lysých houbičkách. Vystoupení je setsakramentsky baví, sázejí energii do bolavých hlav probouzejících se návštěvníků. Nikam se neženou, v rámci žánru se snaží být tu méně, tu více sví, občas se sice díky akordeonu podobají pardubické Dukle vozovna ("S pankáčem do práce") a také sklouznou do obvyklého punkového klišé - rychlá mlátička a nadávky na SuperStar, válku a chvála anarchii, ovšem zní to zkrátka jinak než při produkci jiných: ta naštvanost je jakoby opravdovější a uvěřitelnější. Snad tomu nahrává, že si chlápci vzápětí dělají srandu i sami ze sebe - to přichází na řadu onen dopravní kužel, který je pomalu větší než sám zpěvák Vitas. Ten s ním chvíli šaškuje, pak si ho nasadí na hlavu a odzpívá jednu z vážnějších písní - o kašpárkovi, co ho nebaví se smát, a krátce nato ještě téměř romanticky začínajícím songem "Bloody Mary" dá punkové sbohem jedné lásce... a zmíněné mrdání alias "Píseň onanisty" je jen třešničkou na dortu.

Stejné jako vystoupení je i deska "Marakana nikdy víc", která vznikla v plzeňském ex-Aviku, což je záruka dobrého zvuku i u totálních neumětelů, snad chybí jen ten kužel na hlavě. Není to nic převratného, ovšem koho už nudí poslouchat jen zavedené punkové zkratky, má tu mladou alternativu, která ho zabaví, byť by to třeba mohlo být jen na pár poslechů. I ty by se ale měly obejít bez houbiček či bez dozoru jemnostpána Krakonoše.