Zatímco sesterské kovárenské hity ze začátku 90. let patří do zlatého fondu českého punk-rocku, o Dukle vozovně se totéž říct nedá. Svůj vrchol dle mého názoru zažila v době vydání desky "Zastávka Svět" (2003), vyloženě špatné nebylo ani předchozí demo "Cvičná jízda". Už tehdy však začínalo být jasné, že vše ostatní bude na jedno brdo. Tedy dominantní harmonika, bicí tepající v punkovo-skáčkovém tempu a texty, kterým se tu více, tu méně zasmějete.

Nová deska "Prášek proti smrti" ale příliš nebaví. Hudebně je vše při starém, textově ubylo invence v lehce alkoholických zápletkách. Krásnou ukázkou může být třeba bez hloubkového poslechu dvojice po sobě jdoucích songů z první půlky alba "Zlej" a "A co má bejt" - už názvy pomalu svádějí k záměně. Co ale teprve refrény? V jednom se zpívá: "Jsi zleeeej," a v druhém úplně stejně: "A co má beeeejt?" U dalších kusů jako třeba u úvodní "Kapely" či "Pulce" zase člověk váhá, zda vůbec hraje Dukla vozovna anebo to jsou Tři sestry - kromě hudby je tady totiž Fanánkovu projevu podobný i zpěv.

Ale třeba předposlední akustické "Kecičky" jsou celkem fajn - kapela se nechala inspirovat nedvědovskými "Stánky", a i když výsledek zní, jako by ho nahrál Divokej Bill (není myšleno nijak zle), je to snad nejlepší věc na celém albu. Jen drobet za "Kecičkami" pak pokulhává "Panáček", jehož zásadní výzva - "Pojď si dát jednoho malýho panáčka!" - mi okamžitě utkvěla v hlavě stejně jako kdysi "Hovna s háčkama". Navíc "Panáček" k době, kdy Dukla ještě zněla svěže, asi nejvíce z celé desky upomíná.

Byť si možná své příznivce "Prášek proti smrti" najde, z Pardubic vzešlo dost jiných a lepších hudebních zážitků. Není to úplně prášek proti smrti, ale rozhodně to není také medicína na podporu života.