Úmrtí Zuzany Navarové před pěti lety (jak ten čas letí...) znamenalo citelnou ztrátu pro posluchače, kterým jsou ukradené pseudocelebrity z bulváru a trapnosti typu Český slavík či Duety. Jedno cynické rčení říká, že hřbitovy jsou plné nenahraditelných lidí, ale zkuste mi ukázat kromě Radůzy někoho, kdo by se jen blížil autorské a interpretační velikosti Navarové. Moc těch jmen asi nebude.

Zůstaly tu ale písničky a jsou tu také lidé, kteří měli a mají rádi, když se tyhle písně hrají a zpívají. To není žádné zneužívání. Když posloucháte "Poctu Zuzaně Navarové", slyšíte pokoru a radost. A jak potěší, když tyhle staré pecky znějí v podání o generaci mladších muzikantů! Je to hudba, co stále žije a která je stvořená k tomu, aby se hrála na koncertech, jako byly tyhle červnové v žižkovském Šapitó.

Posluchače-recenzenta pak můžou (a nemusejí) mrzet jen detaily: že více prostoru nedostala Marie Rottrová (hostuje pouze ve skvělé "Já s tebou žít nebudu"), že mohla být živá nahrávka aspoň o 30 % hlasitější a že tam, přímo na místě, nebyl osobně (ale on si jistě zajde, až to uvidí v programu nějakého klubu poblíž). Při poslechu skladeb "Naruby" (hrají Toxique) nebo výborné jazzové "Samby v dešti" (Jan Smigmator a Trio Josefa Vejvody) bych se vůbec nebál ani dalších radikálnějších úprav.

Velmi dobrou volbou se ukázalo angažování Kláry Vytiskové coby hlavní zpěvačky, pěkně byli vybráni hosté (u "Javoru" v podání Vlasty Redla je smutek z písně až hmatatelný) a celé je to takové citlivé a lidské (pozor, na lidičky, ahojky a srdíčka rychle zapomeňte). Takže na samotný konec jen jedno slovo, co by snad stačilo i jako celá recenze: děkuji.