Hudební našinec se často přistihne při snění o české kapele, která splňuje předpoklady pro úspěch za hranicemi střední Evropy. Nejčastěji bývají skloňováni Sunshine, dříve Moimir Papalescu & The Nihilists nebo EOST. Projektil do hlav japonských hudebních nadšenců ale v poslední době vstřelili především Psí Vojáci. Úspěch jejich japonské pouti byl zásadní a opravdu nečekaný. Dokonce i tamní "mainstreamová" média dokázala ocenit pražského dekadenta Topola, který se stal pro Japonce synonymem k výrazům "umělec" a "virtuóz".

Snad právě úspěch japonského turné Czech Music On The Road vlil Psím Vojákům novou krev do žil. Osobně si nejsem jist, na kolik Topola stimuluje hraní v jejich domovském Vagónu, kde koncertují minimálně jednou měsíčně, ale vystoupení v Akropoli mistr prožíval intenzivně a v jeho závěru se neubránil dojetí.

Palác Akropolis byl ideálním místem na uspořádání koncertu k třicetiletému výročí kapely. Precizní akustika, komorní osvětlení, genius loci - magie místa a času. Co se prostoru týče, finanční hledisko zafungovalo více než ona magie. Ve velkém sále byla kapacita (asi 650 míst) hluboce překročena, což znamenalo neustálý pohyb publika, neb když si kdokoliv z prvních řad vzpomněl, že má během vystoupení chuť na pivo, musela mu udělat uličku celá Akropole. Dav se tak většinu času ocitl v pohybu, hybatelem ale naštěstí nebyl jen zlatavý mok v kelímku, nýbrž nestárnoucí repertoár Psích Vojáků.

Návštěvníci koncertu nemuseli mít naposlouchanou celou diskografii, aby s Topolem dokázali držet krok. Stačilo znát jen třináct let starou výběrovku "Národ Psích Vojáků", která byla páteří sobotního playlistu. Elektrizující atmosféra všechny přítomné absolutně pohltila a při "I'm lucky" či vytoužených "Žiletkách" byly patrné jen zmítající se vlasaté hlavy. Máničky aren't dead. A to je moc dobře.

Topol v melodramatech mistrně využíval svůj herecký talent, především pak ve zpěvné "Marilyn Monroe" a baladě "Kilián Nedory". Zatímco první jmenovaná, vůbec nejslavnější píseň Psích Vojáků, v konečném součtu zapadla, příjemně plynoucí "Kilián Nedory" zůstal v (d)uších přítomných ještě dlouho po svém skončení.

Tím pravým tmelícím prvkem celého repertoáru se ukázal saxofon a na něj hrané líbivé melodie. Zaujala i údernější verze "Sbohem a řetěz", která způsobila otřesy a všeobecné nadšení, jež eskalovalo po závěrečném přídavku. Zvukař si dokonce musel v závěru vystoupení zacpávat uši, takového aplausu se Topolovi dostalo. Krátce před desátou hodinou mu však byl dosti nevybíravě vypnut mikrofón a tím celá show skončila. Aplaus, jakého se zakládající člen psího vojska dočkal, musí potěšit každé umělecky založené ego, zvláště to jeho. Škoda jen, že mu nebylo dopřáno se ještě jednou s fantastickými diváky důstojně rozloučit.