Když pominu pěvecké výkony jednotlivých semifinalistů, mělo toto kolo ještě dvě další věci stojící za zmínku. Tou první byla společná píseň "Sunny", kterou zpívali všichni kluci, co zatím zůstali ve hře o postup do finále. Myslím, že se tu ukázalo, jakou pestrou sestavu porota vybrala, kolik je tam odlišných hlasů i hudebních myšlení. Nikdo vysloveně nezapadl a dokonce i Leo Machala poprvé velmi slušně intonoval. Druhou věcí, která mě tentokrát doslova nadchla, byli Leoš Mareš a Adéla Banášová. Jistě, tihle dva už několik víkendů dokazují, že se hledali, až se našli, ale tentokrát to byla perla za perlou. Obzvlášť Leošovo věnování svých moderátorských vstupů profesorskému sboru Právnické fakulty v Plzni byla trefa par excelence. Jestli to tímto tempem půjde dál, někdy kolem finálové šestky se z Česko Slovenské SuperStar stane v podstatě jejich talk show, což mimochodem není vůbec špatný nápad. Ale pojďme k výkonům soutěžících.

Poslední semifinálové kolo otevřel Martin Chodúr s "Hallelujah" Leonarda Cohena a musím říct, že mě osobně velmi potěšil. V pravou chvíli ukázal i jinou a trochu intimnější polohu svého zpěvu. Líbily se mi hlavně ty pasáže, kdy tolik netlačil na pilu, ale i to, jak si hrál s gradací celé skladby. Tohle všechno ještě více prohloubily smyčce, které ve společnosti piana provázely kluky tímto kolem. Co se týče zpěvu jako takového, pořád platí to, že Martin si jede v podstatě vlastní ligu. Je pravda, že někteří lidé jej pasují už nyní na favorita celé soutěže společně s Monikou Bagárovou (a ne neprávem), ale jak víme, favorité většinou nakonec nevyhrávají.

Těch, kteří milují pivo, je v našich zemích vcelku dost, ale jen málokdo o něm dokáže mluvit tak procítěně jako Miroslav Šmajda. Tomu se ale v sobotu moc nedařilo. Bylo poznat, že chce zabojovat stůj, co stůj. Nestačil mu doprovod smyčců a piána, přidal ještě kytaru ve své vlastní režii. To bylo v pořádku, ale obávám se, že při tom všem zapomněl možná víc nacvičit zpívání, nebo si možná neuvědomil, že nedisponuje takovým hlasovým rozsahem jako Chris Daughtry, od kterého, respektive jeho kapely, si písničku "Home" vypůjčil. Ať tak nebo tak, prostě v jeho zpěvu byla místa, v nichž se jako by dusil a nebyl se schopný kloudně dostat na tón. I přes tento velmi rušivý element by měl ale postoupit dál, především v minulém kole ukázal proč.

Tímto kolem končí moje obhajování Marka Lacka v soutěži. Jeho výkon ve "Wherever You Will Go" amerických The Calling byl tristní. Začátek super, jeho barva hlasu přesně padla do nízkých tónů téhle písničky a všechno umocňovaly i smyčce v pozadí, ale velmi záhy to začalo jít od deseti ke čtyřem. Hlavně tedy intonačně, kdy drtivou část skladby odzpíval pod tónem. Ne že by zbylí tři Slováci byli až tak silní, ale pořád jsou o třídu lepší než Marek. Pokud nemá rozsáhlou fanouškovskou základnu, uděláme tomuto chlapci z Košic v pondělí po právu pá pá.

Mám pocit, že Jan Bendig mě asi nikdy nepřestane překvapovat. Ať už svým výběrem nebo tím, jak to nakonec zazpívá; poprvé Karel Gott, pak "Podvod" Honzy Nedvěda a tentokrát " If I Ain't Got You" vynikající zpěvačky a skladatelky Alicie Keys. Bendig s každou písničkou roste a s touto to bylo zase o řádný kousek. Jednotlivé tóny vysekával s takovou samozřejmostí, že jsem na to zůstal konsternovaně koukat. Měl výborný timing, intonaci, dokázal se dostat do všech poloh téhle písničky a už není pochyb, že se stal takovým černým koněm celé soutěže, před kterým by se měli mít všichni ti dokonalí na pozoru. Á propos - byl jsem jediný, komu přišlo Bendigovo věnování jako indiferentní přiznání sexuální orientace?

V případě Leo Machaly se stala taková prazvláštní věc. V "Angels" Robbieho Williamse předvedl svůj životní výkon, což ale nic nemění na faktu, že v SuperStar nemá už dvě kola co dělat. Životní výkon v tomto případě znamená, že tentokrát zpíval nejméně falešně a perfektně to vystihl Pavol Habera - zpíval v podstatě hezky, jen škoda, že jinou písničku než hrála kapela. Navíc mám takový pocit, že pomotal mírně i text, což je ale v jeho případě spíš taková pižka na kráse. Napíšu to na rovinu, vypadne-li z českých kluků někdo jiný než on, pak bude třeba napsat esej o hluchosti obou národů a totální zaslepenosti náctiletých slečen.

Thomasi Puskailerovi se tentokrát povedl výběr písničky a ne, že ne, jak se nám snažila namluvit porota. Stokrát propranou "Ain't No Sunshine" Billa Whitherse zazpíval sice jednoduše, ale tak nějak pohodově. Vůbec nevadila absence soulového feelingu, prostě si ji ohnul k obrazu svému. Není vždycky potřeba s písničkou dělat psí kusy. Jediné, co mi poměrně vadilo, byly, jak to nejlépe popsat, takové kudrlinky či smyčky ve slovech "gone" a podobných.

Denis Lacho hodně zariskoval, když si vybral pro Česko totálně neznámou "Myslím, že môže byť" IMT Smile, ale zazpíval ji tak, že se klidně může tahle písnička stát dodatečně hitem i u nás. Na rozdíl od "Hero" z prvního kola přesně nadávkoval tu správnou mírou sladkosti a opravdu excelentně vystihl moment, kdy přitlačit na pilu. I Denis roste kolo od kola, a když Habera říká, že je nejlepší kluk ze Slováků, má jednoduše pravdu.

Přes všechnu tu chválu, kterou jsem snesl na lidi jako Lacho, Bendig, Chodúr a další, vyhlásím za nejlepší výkon večera "Family Portrait" Bena Cristovao. Po minulém propadáku byl tohle naprostý šok - jedno z nejlepších představení v této řadě SuperStar vůbec. Při výběru písničky ho muselo líbat snad deset múz a při samotném zpěvu mu drželi pěsti snad všichni svatí. Diváci v hale často vstávají po výkonech, řekněme, neadekvátně, ale po konci někdejšího hitu Pink bylo standing ovation naprosto na místě. Nejenže to nemělo chybu, ale Ben přidal i kupu originality ve spojení s famózním frázováním a celkovým prožitkem, kdy musel posluchač cítit, že přesně ví, o čem zpívá. Obvykle nepíšu, jakou budu posílat smsku, ale tentokrát to udělám, bude mít tvar "STAR 10".

Dnes nám odzpívají ještě holky, potom přijdou poslední pondělní jatka, a pak už se můžeme těšit na finále, které teprve ukáže kvality a odolnost soutěžících vůči manýrám produkce.