V naší dekádě se populární hudba rozvětvila do nevídaných rozměrů a místo obřích hvězd a velkých skoků jsme byli spíše svědky stylové plurality a drobných inovací. Ani klíčoví rockoví producenti už nedělali revoluci, ale chytře reagovali na konkurenci ostatních žánrů, které vzaly rocku jeho dosavadní dominanci. Další výzvou pro ně bylo otevření Pandořiny skříňky hudební minulosti, která se s nástupem internetu a MP3 odhalila v celé své kráse. Každý z pětice vybraných producentů z první dekády nového tisíciletí tak přišel s něčím novým a zároveň byl i trochu retro.

---

První díl našeho nepravidelného seriálu o rockových producentech si můžete přečíst zde, ujít byste si ale neměli nechat ani druhé a třetí pokračování...

---

Dave Sitek - Prog-retro

Existuje jen jeden člověk, který zosobňuje uber-cool indie scénu v Brooklynu a na jeho zádech (respektive prstech na ruce) stojí dvě klíčové místní kapely: TV On The Radio a Yeah Yeah Yeahs. Přičemž v první z nich ještě navíc hraje na kytaru. To je všechno ale teprve začátek.

Podobně jako jeho předchůdci z předchozích desetiletí dokáže Sitek dělat věci, které by si nikdo jiný nedovolil. Vezme uřvané funk-jazzové dechy (starají se o ně jeho kamarádi z kapely Antibalas), divné electro pípání a poctivé kytarové riffy a udělá z nich něco, co jste patrně ještě nikdy neslyšeli. Přesně to ho katapultovalo do pozice producentské hvězdy, kterou oslavují hudební elitáři i tradicionalistický časopis NME, kde vládl v "cool" seznamu za rok 2008.

Sitek občas dělá přešlapy. Je to daň z toho, že se nebojí pustit i do projektů, které jsou tak nehorázně troufalé, že se o nich dá předpokládat, že dopadnou tragédií. Sólová deska herečky Scarlett Johansson "Anywhere I Lay My Head", na níž přezpívala písničky Toma Waitse, budiž jedním takovým příkladem. I Sitekovy přešlapy ale fascinují - třeba jeho společné album s Liars "They Were Wrong, So We Drowned". Konceptuální album o čarodějnictví natočené s kapelou se rovná vztyčenému prostředníčku všem, kteří si mysleli, že Liars budou točit punk-funkové jednohubky. Hudební publicisté i fanoušci se dodnes přou, jestli je to geniální album nebo absolutní propadák a Dave Sitek se nejspíše jen směje pod vousy.

S posledním albem TV On The Radio "Dear Science" už není moc o čem diskutovat, Sitek zde vyšperkoval svůj prog-retro styl, který do sebe nasál osmdesátkový funk i glam rock. Letošní počiny Telepathe a "It's A Blitz" od Yeah Yeah Yeahs ještě podtrhly fakt, že Sitek si hraje jen podle vlastních pravidel.

---

The DFA (Tim Goldsworthy & James Murphy) - Z punku k disco a zpět

Navazování na polozapomenuté hudební scény byl jeden z hybných momentů v evoluci hudby v uplynulé dekádě. Tim Goldsworthy a James Murphy se shlédli v svobodomyslném chaosu New Yorku v přelomu 70. a 80. let a pokusili se vytvořit vlastní verzi tohoto kreativního "výronu". Nešlo jim o resuscitaci zvuku nebo pouhou retro napodobeninu, spíše se snažili oživit samotnou energii scény, která zrodila neobvyklé zvukové mutace.

Nástup producentského týmu The DFA na scénu byl fantastický - v prvních dvou letech nové dekády tracky jako "House Of Jealous Lovers", "Losing My Edge" nebo "Olio" ohlásily nástup nového cool zvuku, který do sebe míchal disco i punk. Starší z dvojice - James Murphy se pak vydal na sólovou dráhu pod hlavičkou LCD Soundsystem a Tim Goldsworthy pokračoval v produkování a remixování.

Mimochodem, Goldsworthy dělá hudbu už od devadesátých let a podílel se třeba na výborných albech Davida Holmese "Lets Get Killed" a "Bow Down To The Exit Sign". Byl také pravou rukou Jamese Lavella v jeho U.N.K.L.E., skutečný průlom ale přišel teprve se založením vlastního labelu The DFA. Vloni pracoval na dvou skvělých deskách - debutu Hercules & Love Affair a na "In Ghost Colours" od Cut Copy a zásluhy Jamese Murphyho s jeho domovskou kapelou není nutné připomínat.

---

Danger Mouse - All you need is a sampler...

Naše dekáda definitivně rozmazala hranice mezi žánry a jedním z důkazů toho, jak blízko k sobě právě teď má rock a hip hop, je producent Brian Joseph Burton alias Danger Mouse. Pod jeho rukama se černá a bílá hudba mění v duhovou.

Ještě než smíchal dohromady Beatles a Jay-Zho, věnoval se Danger Mouse roli producenta hiphopových beatů. Jenže pak k němu přišla sláva a on se rozhodl otestovat svůj talent v širém poli popu. Přišli Gnarls Barkley, druhé album Gorillaz, The Rapture, The Black Keys, The Good, The Bad And The Queen, Beck, Sparklehorse a tak dále.

Šlo to hodně rychle. Jeden den hrozila Nebezpečnému Myšákovi firma EMI soudní žalobou a druhý z něho byla mašina na hity s jedenácti nominacemi na Grammy v kapse. Danger Mouse je typickým hudebním hrdinou naší éry, který rozmazává jednoznačné hranice mezi žánry a také mezi pozicí producenta a hudebníka.

"Woody Allen byl unikátní osobnost. Pracoval si na své vlastní věci, která patřila jenom jemu," promluvil jednou v rozhovoru pro New York Times o svém vzoru. "Když dělám hudbu, aspiruji na to stát se obdobou filmového režiséra, který má pod kontrolou všechny aspekty díla."

---

Randall Dunn - Metalový alchymista

Ano, naše doba nezažila žádné převratné žánrové či stylové revoluce, přesto existovali producenti, kteří dokázali vykutat z těch už existujících zcela unikátní sound. Jedním z takových je Randall Dunn. Producent ze Seattle našel spojnici mezi extrémním metalem a soudobou vážnou hudbou. Jeho sklepní studio Aleph se stalo laboratoří, v níž vznikly nejrevolučnější desky poslední doby.

"K natáčení alb přistupuju, jako kdybych tvořil zvukový design," řekl Dunn v rozhovoru pro Seattle Weekly. Jeho velký debut přišel s comebackovou nahrávkou "Hex: Or Printing In the Infernal Method" dronemetalových klasiků Earth. "Dylan Carlson mi dal před natáčením jedinou instrukci - chtěl, aby deska zněla jako román 'Krvavý poledník' Cormaca McCarthyho. Tak jsem to zkusil."

Mezi jeho klienty patří i další klíčové kapely dronemetalového žánru, jako jsou Asva nebo Sunn O))). Při natáčení jejich poslední a vysoce ceněné desky "Monoliths & Dimensions" musel Dunn kočírovat celé sympozium avantgardních muzikantů, které si do studia pozvali O'Malley a Anderson. A to všechno s pomocí analogového vybavení a při smrtící hlasitosti 120 decibelů. Výsledkem je úchvatné dílo překračující hranice metalu, jazzu i vážné hudby.

Dunn se nepohybuje jen mezi metalisty, natáčel desku s písničkářem Jesse Sykesem, rockovými improvizátory Grails a hned několik počinů Kinski, kteří hrají něco, co by se dalo popsat jako ambientní pop. Společným znakem všech jeho kolaborací je ale to, že pochází z chladného severozápadu, vesměs přímo ze Seattlu. Co naděláte: vrána k vráně sedá.

---

Paul Epworth - Kašlu na kytary

"Ve studiu se snažím kapele nabídnout hlavně jeden pár uší navíc," říká o své producentské práci Paul Epworth. Skromnost ale není na místě. Stojí za nejzdařilejšími počiny ze scény britských kytarovek posledních let a ještě k tomu přidává spoustu povedených remixů pod jménem Phones.

Epworth v rozhovorech bez ostychu přiznává, že kytarovky sám moc nemusí. Přesto se nechal přemluvit a v roce 2004 produkoval debuty The Futureheads a Bloc Party. Možná i kvůli jeho nechuti ke klasickému zvuku kytary zněly tyto desky jako pozdrav z jiné hudební planety, kde post-punk neumřel s nástupem Human League. Pak následovaly ještě nahrávky Maximö Park a The Rakes a z Epwortha se během pár měsíců stala producentská superhvězda. Každá britská indie kapela ho chtěla mít ve studiu. A co Paul udělal? Natočil nepříliš úspěšný hiphopový singl pod jménem Epic Man a spolupracoval s jazzovou skupinou Acoustic Ladyland.

Jako kdyby Epworth odmítal vstoupit dvakrát do stejné řeky. Na indie kytarovky poslední dobou kašle a svými zkušenostmi zaštítil třeba debut divoženky Kate Nash, desku electro-popové hvězdičky jménem Sam Sparro, nové album Jacka Penateho a nebo letošní úspěšný start Florence And The Machine na albu "Lungs". Já vím, vážně to trochu vypadá, že Epworth už dlouho neudělal nic opravdu zajímavého. Nuž, počkejme si třeba na novou desku Annie "Don't Stop", která vychází v říjnu.

---

Další významní producenti

Mike Mogis - dvorní producent pro klíčový indierockový label Saddle Creek má prsty v deskách Bright Eyes, Rilo Kiley nebo Cursive.

Greg Kurstin - méně pěkná polovina The Bird And The Bee je zároveň producentem inteligentního britského popu. Spolupracuje skoro výhradně se ženami, proto Ladyhawke, Lily Allen nebo Little Boots.

Billy Anderson - specialista na metalové experimenty, který produkoval dvě zásadní desky Neurosis, dále Melvins a "Dopesmoker" od Sleep.

John Agnello - veterán, jehož hvězda září i v naší dekádě. Natočil "Stay Positive" s The Hold Steady nebo comebackové počiny Dinosaur Jr.

Dave Fridmann - bubeník Mercury Rev, který produkoval jejich desky a k tomu si přidal i drtivou většinu nahrávek Flaming Lips. Vloni jeho hvězda vyletěla vzhůru díky produkci "Oracular Spectacular" MGMT.

David Bottrill - prog-rock pro nové tisíciletí? Muse a jejich "Origin Of Symmetry" nebo Tool s "Lateralus".

John Leckie - klasické desky The Stone Roses, Verve nebo Radiohead jsou hluboko z historie, v nulté dekádě přidal třeba My Morning Jacket "Z".

Jim Abbiss - stačí říct jediné: "Whatever People Say I Am, That's What I'm Not" od Arctic Monkeys. A k tomu si přidejte Ladytron, Sneaker Pimps, Editors, Kasabian nebo debut Adele.

James Ford - člen Simian Mobile Disco udělal s Klaxons "Myths Of The Near Future", pomohl Mystery Jets, The Last Shadow Puppets nebo s oběma posledními deskami Arctic Monkeys.

Ben Hillier - mezi jeho klienty patří Elbow, Doves nebo Depeche Mode.

Jacknife Lee - poprock pro nové tisíciletí se Snow Patrol, Kasabian, Weezer nebo Reginu Spektor.