Leonard Cohen poklekne. Opona v pozadí je ozářena do medově-zlaté barvy. Začíná zpívat skladbu "Anthem", vrcholí první část koncertu. Dojde na první představení kapely, první odtančení z pódia, další bouřlivý potlesk. Téměř pětasedmdesátiletý Kanaďan naprosto přirozeně vytvořil atmosféru plnou naděje, porozumění a sounáležitosti. Podobných vrcholů spojených s odchodem z pódia zažila pražská O2 Arena během tří a půl hodinového koncertu celkem pět.

Co na tom, že nedošlo v podstatě k ničemu novému. V porovnání s loňskou pražskou zastávkou nebo záznamem z londýnské O2 Areny došlo jen k nepatrným a v podstatě kosmetickým změnám v repertoáru a jediným podstatnějším rozdílem je to, že nedochází k opakovanému představování jednotlivých členů kapely (ale ty už vlastně známe z loňska) po každém jejich sólu. Prožít večer s Leonardem Cohenem je obrovský zážitek a i bez momentu překvapení se dá opakovat donekonečna, stejně jako dobrý film. A i když víte - nebo alespoň tušíte - co bude následovat, i když jste DVD i CD zhlédli a poslechli nesčetněkrát, stejně se ani chvíli nenudíte a vychutnáváte večer od začátku do konce.

Leonard Cohen má totiž dar přenést komorní atmosféru kamkoliv. A díky svému šarmu, eleganci a hlavně pokoře, která z něj neustále vyzařuje, vytvoří tak zajímavé prostředí, že vám nedělá problém oprostit se od technických věcí (když se pak na chvíli vrátíte zpět, musíte konstatovat, že Tesla Arena byla loni přece jen o něco lépe nazvučena). Příliš nevnímáte prostor, vlastně ani čas, jen necháte volně proudit hudbu kolem sebe a unášet se na stejné vlně s dalšími čtrnácti tisíci lidmi.

Tomu napomáhá i jednoduše řešená světla v sálu - většinou v jedné barvě nasvícená opona v pozadí, občas se přidá druhá barva nebo bodová světla. V "Hey That's No Way To Say Goodbye" se navíc rozzářily i perské koberce, na nichž se kapela pohybovala. Vypadalo to, jako by Cohen hrál uprostřed pestře rozkvetlé louky, k tomu jeho civilní projev a sametový hlas, který vás hypnotizoval a nechal snít.

Ještě víc magicky působil hlas pana Leonarda v "In My Secret Life". Člověk měl pocit, že za bdělého stavu zažívá okamžik zrození snu. Stačilo opravdu málo a stálo to za to - jen se nechat bez zábran vést hlasem kanadského písničkáře. Ten velmi příjemně kontrastuje s výbornými vokalistkami, které (stejně jako celá vynikající doprovodná kapela) dostali během večera dostatek zaslouženého prostoru. Sharon Robinson zejména v "Boogie Street" a Webb Sisters v "If It Be Your Will". Ale i v ostatních skladbách byly rovnocennou součástí celého ansáblu, ať už jemně a citlivě doplňovaly zpěv pana Cohena, nebo rázně jak mohutná vlna vstoupily do pozvolna plynoucí skladby - příkladem může být "Suzanne", kde hlasovou razanci doplnily i společným úkrokem k mikrofonu.

Leonard Cohen na koncertě méně mluvil, o to víc ale lidé aplaudovali. "Bird On The Wire" tak byl rozdělen na dvě části, nezřídka muzikanti několik taktů čekali, než dozní potlesk, a těch několik málo vět, které Cohen Praze řekl, se často ztratilo v reakcích nadšeného publika. Večer si užívaly obě strany. Pěkné bylo pozorovat Cohena při odchodu z pódia. Vždy dotančil pryč z osvícené plochy, a pak opatrně odešel po schůdkách přidržujíc se zábradlí. Jak koncert vrcholil, i jeho pohyb po těchto schůdkách byl živější a energičtější a před posledním přídavkem už téměř tančil i na nich.

A ještě jedna věc je na Cohenovi velmi příjemná. Často to vypadá, jako by si zpíval jen sám pro sebe, jen tak pro radost duše a vy máte to štěstí ho při tom náhodou pozorovat. Každý hltá jeho pohyby, jeho hlas, jeho kouzlo osobnosti. Cohen nepoužívá žádná rozmáchlá gesta, žádné efektní hry. Jde o skutečně poctivý prožitek. Alespoň tak jsem to cítil před rokem a vnímal jsem to tak i tentokrát.