Jak říkáme v redakci - rock se s rockem (a popem) sešel, a tak je na čase vše zrekapitulovat a vybrat ta nejlepší alba s letopočtem 2019. Šestnáctka redaktorů a redaktorek by ocenila celkem sto sedmdesát sedm zahraničních desek. Tohle je finální čtyřicítka a příčky dvacet až jedenáct.
zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1
Po zklamání jménem "Reputation" si
Taylor Swift svou reputaci napravila. Novinka "Lover" se oproti předchůdci nežene bezhlavě za trendy, ale nenabízí ani záplavu jednoznačných hitů, jako tomu bylo na pět let staré nahrávce "1989". Dost čerpá z dob svých začátků, kdy si získala srdce fanoušků jako něžná písničkářka. Svým romantickým výpovědím však oproti minulosti dává mnohem (synth)popovější charakter. Je třeba podotknout, že co do komerční odezvy znamená "Lover" nevyhnutelný ústup z pozic. Šňůra čtyř desek v řadě, které startovaly v americké hitparádě s více než milionem prodaných kopií, se přetrhla. Částečně za to může tuctovost dvou hlavních singlů "Me!" a "You Need To Calm Down", částečně skutečnost, že "Lover" zkrátka není záležitost na jeden poslech. Silné jednotlivosti začnou vynikat až po několika přehráních. Nenápadná naléhavost "Cruel Summer", retro nádech titulního songu, bolestná melancholie v "The Archer", countryová křehkost "Soon You'll Get Better". Písničky na tomto albu zkrátka nejsou ušity horkou jehlou a v dnešní instantní době by díky tomu nemusely z playlistů posluchačů tak rychle zmizet. (Josef Martínek)
19. Beth Hart - War In My Mind |
O pohnutém životním osudu americké hudebnice už bylo napsáno dost. Naštěstí se ale nezapomíná vždy zdůrazňovat i její hudební přínos. Žánrový chameleon
Beth Hart zvládne rock, pop, jazz i blues. Umí pořádně zařvat stejně jako se při koncertu za klavírem rozbrečet. Do Prahy jezdí každý rok a i díky nepřipravenému setlistu má pořád plno. Co nám dneska zahraje? Bude to právě
ta naše? Podobné je to i s její novou deskou "War In My Mind". Bonboniéra plná chutí a nečekaných kombinací nabízí tolik vřelých emocí, že by z toho zjihly i rozhádané páry ve Výměně manželek. Zkuste třeba křehkou klavírní baladu "I Need A Hero", živočišnou "Spanish Lullaby" nebo osudovou titulní věc. Určitě nezůstanete jen u nich. (Jan Trávníček)
Tip Dana Hájka: Bat For Lashes - Lost Girls
Od přelomových desek "Fur And Gold" a "Two Suns" již uteklo dost času.
Bat For Lashes však i po těch letech zůstala věrna svému žánru. Na své páté řadovce "Lost Girls" prožívá reminiscenci osmdestákových sci-fi a fantasy snímků a hudebních odkazů. Album je napěchované jejími vlastními vzpomínkami na LA a dětství, které tam prožila. Zároveň se během necelých čtyřiceti minut, co nahrávka trvá, odehrává jakýsi fiktivní film (možná se tak dočkáme klipů ke všem skladbám). Bez problémů tady pak může fungovat přímočaré disco v "Feel For You" a až moroderovsky zabarvená kráska "So Good". Kolekci dominují hry se synťáky a nezaměnitelný vokál Natashy Khan. V náladách písní tak můžete vnímat to, co v oněch letech minulého století skvěle prezentovaly
Bananarama a v přímém protipólu
Cyndi Lauper, v baladách zas dostanou slovo táhlé melodie, které by klidně mohly být z dílny
Johna Williamse. "Vampires" se nese v módu typických cureovských vybrnkávaček, jen místo hlasu zde
pěje saxofon (je to jediná instrumentálka). A naléhavost ukrytá v "Desert Man" naznačuje, že muzikantka je v prvotřídní skladatelské formě.
18. Foals - Everything Not Saved Will Be Lost Part 1 |
Představte si tento výjev: Nádherný letní den. Neděle. Vyhříváte se u vody s přáteli a nemáte žádné starosti. Co na tom, že zítra skončí volno a budete muset čelit realitě všedních dní? Co na tom, že Země je mezitím - přeneseně i doslova - v plamenech a svět, jak ho známe, se řítí ke svému konci? Možná to je pravda, ale proč by to mělo trápit vás? Vy jste jenom venku s přáteli a žijete nejlepší léta svého života. A v pozadí se z reproduktorů linou příjemné tóny "Sunday" od
Foals… Nač ten prozaický začátek? Takhle nějak vlastně zní celá první část jejich vydařené dvojdesky "Everything Not Saved Will Be Lost". Své závažné sdělení předává jenom těm, kteří ho slyšet chtějí. Pro všechny odhaluje, kolik bohatosti může nabízet i na první pohled tak
obyčejný žánr, jako je indie rock mixnutý s tanečními rytmy. Z uměleckého hlediska se sice nejedná o žádný velký posun, ale na stranu druhou - proč měnit něco, co jde Foals náramně?(Simona Knotková)
17. Leonard Cohen - Thanks For The Dance |
Umělci mají to štěstí (nebo prokletí?), že s fyzickou smrtí ještě pro tento svět neumírají. Jejich tvorba nemizí, zůstává tu s námi další desítky či stovky let. A to, zda jde o štěstí, nebo o prokletí, záleží na týmu, který spravuje jejich pozůstalost. Na tom, jak s ní nakládá. Jak podstatné či zbytečné nahrávky pouští ven.
Leonard Cohen má štěstí. Jeho spolupracovníkem je jeho syn Adam. První jeho posmrtná řadovka tak není vejškrabkem nedostatečně dobrých skladeb, co skončily na dně šuplíků, ale doma nahrávaných posledních básní, pod které
Adam Cohen až po jeho smrti smrti dohrával nástroje a zval hosty (tak trochu něco jako "An American Prayer" od
The Doors). A plně ctil intimitu té poezie, její hloubku a duši svého otce jako takovou. Nesnažil se zbytečně nafukovat stopáž desky. V půlhodinové sbírce posledních devíti Cohenových básní není nic, co by tu bylo do počtu. Jeh zpěv a recitace uzavírá až symbolicky báseň "Listen to The Hummingbird", pro kterou byl použit záznam hudebníkova hlasu z tiskovky v LA konané jen pár týdnů před jeho smrtí.
"Poslouchej kolibříky ... motýly ... boží mysl. Neposlouchej mne." (Honza Průša)
16. Harry Styles - Fine Line |
Když se nedávno Ellen DeGeneres ve svém pořadu zeptala Harryho Stylese, jaké je jeho největší
guilty pleasure, mladý Angličan odpověděl, že posilování na songy
One Direction. A vy mu vlastně rozumíte - jestli totiž Harryho dvě sólová alba něco ukazují, pak je to skutečnost, že chlapecká skupina byla jen taková legrácka. Skutečnou hudbu začal totiž natáčet až jako sólový interpret. "Fine Line" ho pak ukazuje v naprosto senzační formě. Muzikálnost čiší z každé položky pestrého alba, které se nebojí svým zvukem hrábnout do strun i do minulosti. "Canyon Moon" zní jako zapomenutá skladba od
Beatles, zatímco "Adore You" dává vzdáleně vzpomenout na
Fleetwood Mac. Harry se ovšem nezasekl v minulosti. Nahrávka zní svěže, moderně a vlivy uplynulých dekád jsou spíše vítanou inspirací než jediným východiskem pro výsledný sound. (Lukáš Boček)
15. MUNA - Saves the World |
Jak popsat hudbu, kterou dělá trojice
MUNA? Snad jako art pop s přesahem. Jsou v tom osmdesátky i současnost zároveň. A nad vším kraluje charismatický hlas ještě charismatičtější zpěvačky Katie Gavin. Platilo to pro debut "About U" z roku 2017 a platí to i pro jeho loňského nástupce "Saves the World". Posluchač na něm tedy dostane dalších dvanáct nádherných písní, které se pohybují na vlnách teskné melancholie ("Grow", "Who") i svižnějších rytmů ("Number One Fun", "Hands Off") nebo obojího zároveň ("Never"). Gavin je jednou naléhavá ("Stayaway", "Taken"), podruhé uvolněně pohodová ("Good News (Ya-Ya Song)"). Na základě tohoto popisu by se mohlo zdát, že album bude pestré tak, že nebude držet pohromadě. Není tomu tak. MUNA totiž umí svou tvorbu zabalit do tváře, kterou poznáte vždy. "Saves the World" rozhodně patří mezi povinný poslech. (David Věžník)
14. Hot Chip - A Bath Full Of Ecstasy |
Málokterá kapela dokáže dát do elektronické hudby tolik srdce a duše jako londýnské uskupení
Hot Chip. Na své sedmé řadovce "A Bath Full Of Ecstasy" se jim jejich inteligentní pop navíc daří posouvat zase o kousek dál. Čistá radost ze života se zde potkává s filozofií - pánové i nadále částečně bojují s existenční krizí, v návaznosti na předchozí nahrávku "Why Make Sense?". Velkou změnou je tentokrát přítomnost dalších producentů. A vzhledem k faktu, že si od svých počátků skupina produkovala všechny nahrávky sama, jde o změnu zásadní. Ke spolupráci byli přizváni pánové Rodaidh McDonald a loni bohužel tragicky zesnulý Philippe Zdar, kterým se podařilo obohatit zvuk této britské partičky o sonickou atmosféru. Hudba Hot Chip je tak nyní bohatší, svůdnější a pestřejší a rytmy jsou sebevědomější. A hlavně se nezapomnělo na hity - jsou to hlavně písně jako "Hungry Child", "Melody of Love" nebo "Spell", díky kterým si formace do diskografie připisuje jednu z nejlepších položek v už tak bohaté kariéře. (Jakub Malar)
Tip Ondřeje Hricka: Bones UK - Bones UK
To, že britské duo Rosie Bones a Carmen Vandenberg, známé jako
Bones UK, přichystalo ve své hudební kuchyni něco jedinečného, potvrdila i porota žánrových Cen Grammy, která jejich píseň "Pretty Waste" ocenila nominací v kategorii Best Rock Performance. Vítězství jim sice vyfoukl Gary Clark jr. s "This Land", přesto jde o velký úspěch. Eponymní debut nabízí skutečně jedinečný zvuk skvělé kytaristky Carmen Vandenberg, díky které jsou Bones UK okamžitě rozpoznatelní. Syrová deska v sobě snoubí špinavý rock, blues, ale i kousavou elektroniku a provokativní texty. O těchto děvčatech ještě rozhodně uslyšíme.
Pokud sledujete kroky, které
Thom Yorke v posledních letech dělá, dá se říci, že jeho tvůrčí tempo nabralo na obrátkách. O to větším překvapením je, že jeho třetí sólo
"Anima" je ve své podstatě nejkompaktnější nahrávkou. I bez
Radiohead v zádech. Nechybí však dlouholetý parťák
Nigel Godrich, s nímž je Thom neodmyslitelně propojený. Kolekce se taktéž vyznačuje neobvyklými postupy a prací s loopy, inspirací pro dvojici byl
Flying Lotus. Zobrazení dystopie a současné pokroucené reality, v níž technologie vítězí nad lidmi a my přicházíme o vlastní já - to jsou témata, kterými se zde Yorke zaobírá.Hudební složky primárně stavějí na elektronických pulsech prověřených na koncertech. Tím se podařilo vtěsnat do "Animy" neskutečnou organičnost a až skličující roviny, jež vás obklopí do posledních taktů závěrečné "Runwayaway". Zaujme i chmurná "Dawn Chorus" nebo stěžejní trojice "Twist", "Traffic" a "Not The News", v níž syntenzátory hrají prim a v níž hutné zvukové roviny bortí minimalistické základy. Thom Yorke je neovladatelným chameleonem, jehož hudba vyžaduje určitou míru pozornosti, a na svém aktuálním počinu toto vše posunul o další level výše. O to větším lákadlem je toto zjištění na jeho koncert, který se uskuteční 12. července v pražském Foru Karlín. (Dan Hájek)
12. Lewis Capaldi - Divinely Uninspired To A Hellish Extent |
Letošní rok v mainstreamovém popu patřil jen hrstce jmen. Vedle
Billie Eilish,
Lizzo a pár dalších to byl také
Lewis Capaldi a jeho odzbrojující smysl pro humor. Neskromně si myslím, že jsem u nás byl jeden z prvních, kdo jeho existenci před lety zaznamenali, a proto mě neskutečně bavil jeho postupný růst k výšinám. S chutí jsem sledoval, jak plní stále větší sály a jak se pod tíhou jeho nezaměnitelného hlasu prohýbají nejen první příčky hitparád ve Velké Británii, ale postupně i v USA. Jestli jste tak ještě neučinili, sledujte jeho sociální sítě, kde vás bude svým humorem typu
je mi všechno jedno bavit ještě dlouho. Očekávaný debut nezklamal, po cestičce ušlapané Sheeranem, Arthurem, Odellem a Ezrou míří ke hvězdám i Capaldi. (Jan Trávníček)
11. Maggie Rogers - Heard It In A Past Life |
Dlouho ji bavil hlavně folk, nakonec se ale z
Maggie Rogers stala vcelku nenápadná popová hvězda. Písničky z jejího prvního alba vydaného pod velkým labelem se sice nezařadily k rádiovým trvalkám, přesto si našly spoustu posluchačů. Dotáhla to s nimi až na druhé místo americké albové hitparády a deska se objevila v mnoha významných výročních žebříčcích za rok 2019. Korunku tomu dodala nominace na Grammy v kategorii nováčků. I když na albu spolupracovalo mnoho producentů v čele s hvězdným
Gregem Kurstinem, Rogers si ponechala svůj folkový odér. Všechny skladby si sama napsala a při jejich finalizaci pečlivě dohlížela na to, aby neztratily autentičnost. Díky tomu můžeme poslouchat kousky jako "Alaska", "Light On" nebo "Fallingwater", jejichž chytlavost není doprovázena vlezlostí ani žádným tlačením na pilu. Zpěvaččin vokál svou konejšivostí připomíná třeba
Saru Bareilles nebo
Birdy a příjemně laská sluchové ústrojí. I díky zvukové rozmanitosti jednotlivých skladeb posloucháme pop s přidanou hodnotou. A to se v dnešní době opravdu cení. (Josef Martínek)