Rozhovor s frontmanem WWW byl pořízen jednoho příjemného, téměř letního večera. Pod Nuselským mostem vydržel Sifon celé hodiny vyprávět svůj životní příběh. Ze soustředěného projevu ho rušily jen telefonáty. Tu Luboš, jindy Vladimir a téměř o půlnoci i Milesa. Nabízíme vám Sifonův život zhuštěný do několika stovek vět, do několika hodin. Pozorovat svět očima Sifona je natolik fascinující, že si celé interview zaslouží rozdělení na dvě části. První část naleznete zde.

Jaký je průběh natáčení jednotlivých tracků? Luboš napíše text a ty ho potom zhudebníš, nebo je to spíš postup synchronizace?

Když píšu text já, tak vlastně jdu synchronním postupem věta-věta. Věta zvuková a věta verbální. Baví mě dělat exaktní, detailní věci, a to včetně rozkladu slov, který maj v různých detailech odezvu ve zvuku. Luboš ten oproti tomu píše volně a tam se spíš hledaj ty polohy. Luboš má věty a já smyčky, snažíme se pak následně ty jednotlivý nápady kombinovat. Je ale jasný, že když Luboš píše text, myslí přitom na to, že ho píše pro mě. Když já dělám hudbu a vím, že pro ni text sám psát nebudu, vím, že to dělám pro to, co se má spojit s jeho myšlením. Ve finále jsou tedy naše myšlenky propojený. Nejlepší na tom je, že když pracuješ komparativní metodou, tak tě ty nápady začnou na konci překvapovat. Nic není naplánovaný, protože Luboš má jiný tempo, já mám jiný tempo a je těžký hledat to, co se tam shodne, nebo to, co je v nějakým rozporu. V naší společné tvorbě jde spíše o srovnávání myšlenek a nápadů. Preferujeme takovou srovnávací metodu.

Kde se při psaní textů inspiruješ ty?

Jsou to většinou impulsy, který taky vycházej z okolí. Můžou to být ale i ty nejzákladnější, nejjednodušší věci. Co se týče mých textů, jsou hodně streetový, městský. Stačí mi malý impuls, třeba když vidím nějakou hrubost na ulici. Záleží na tom, kdy to hodí tu jiskru. Není pro mě a priori důležitý, popisovat ten problém, ale promítne se do mě nějakej konflikt a ten už vyvolává všechny možný věci, který s ním můžou souviset. Je to spíš chemická reakce. Je to kapalina a najednou do ní spadne ten velkej prášek, kterej začne sám od sebe pěnit. Snažím se nachytat co nejvíc tý pěny.

V minulosti tě dost ovlivnila Lela, dneska je tím hybatelem Milesa?

Určitě. Třeba celej tok myšlenek v "Ohni se mnou pojď" se točí kolem Milesy a její postava je v něm abstraktně sledovaná. Milesa pochází z Vojvodiny a v době války odešla z Jugoslávie. Je tam podrobně sledovaná její cesta a vůbec důvod odchodu z jedné země do druhé. Ten text jsem ale nevzal z té roviny, že se na Balkáně něco odehrálo a lidi odešli, hledám pro to spíš jiný názvy, který by ten celej song držely zahalenej v tajemství a zároveň tam vznikalo potřebný napětí. Neřeknu ti ale přesně, co se za tím napětím skrývá, nejde to popsat slovy. Dá se ale říct, že co se týče konfliktu, kterej by byl viditelnej, tak ty věci nemaj' obsah, ten obsah je někde zakopanej pod tím a není vůbec odkrytej. Luboš oproti tomu píše úplně odlišně, má daleko konkrétnější texty, ale pod rouškou té tvrdosti se tam taky něco skrývá.

Tak ono je to patrné, když si člověk porovná tvé a Lubošovy texty. Zatímco ve tvých textech je abstrakce a člověk musí hledat smysl pod povrchem, u Luboše jsou texty přímočaré a konkrétnější.

On to má postavený na tom, že převrací zaběhnutá pravidla, které jednotlivé situace a obrazy mají.

Řadu let razím názor, že potomkem tuzemského undergroundu je právě alternativní hiphopová scéna. Když se člověk znalý Krchovského ponoří do vašich textů, nestačí se divit, jak jsou ty obrazy podobný.

To je zajímavý, že jsi na toho Krchovskýho trefil. Mají s Lubošem dost společnýho. Oba jsou takoví samorosti, jsou to úplně uzavřený persony se svým obrovským světem a vnitřním bohatstvím. Je zajímavý, že když se třeba Luboš objeví na dnešní hiphopový scéně, tak nikdo neví, co si o něm má myslet. Lidi jsou z něj často nervózní, přitom on je na poli hip hopu ještě déle než nějaký PSH nebo vůbec kdokoliv z těch pionýrů tuzemský scény. On se vždycky zjeví, sdělí, co potřebuje, a zmizí do svého světa.

Jak vzniklo spojení Luboše Typlta a Ondry Anděry?

Byli jsme spolu na stejné střední škole. Kdykoliv bylo možný školu odložit, šel jsem se učit breakdance a v tý době mě naprosto spolknul hip hop v tom původním významu. Luboš byl úplně odjinud, ale najednou začal pozorovat něco zajímavýho v tom, co dělám. Luboš začal pozorovat celej ten živel. V určitou chvíli mi nabídl spolupráci, jestli bych nechtěl vzít jeden jeho text a nechtěl bych s ním pracovat. Otevřel mi tím dveře úplně někam jinam, od té doby jsme se začali scházet a spolupracovat spolu už soustředěněji. To bylo kolem roku 1994.

Nápad k "Noční můře" je tedy starší?

To bylo ještě před Lubošem, na tom jsem dělal sám. Luboš se v té době na WWW teprve napojoval.

A ke Scarfovi a Lele jsi se dostal jak?

Všechno jedna střední výtvarná škola. S Lelou a Lubošem jsem byl v ročníku a Scarf byl rok dva pod náma. Je to zvláštní, ta chemie. Tehdy i teď. Včera jsem byl za Lubošem, povídali jsme si o tom, že jsme "Tancem Sekyr" dodělali nějakou fázi, a přesto kolem sebe nechodíme mlčky a máme si co říct. Jsme schopný si věci rozbíjet, a přitom je to pořád hnací motor ke všemu. Je mezi náma úplně čisto, což je super.

Ač jsi perfekcionista, dokážeš spolupracovat s Lubošem a přijímat jeho postřehy. Ochota naslouchat je v dnešní době vzácností. Respekt.

Luboš je k tomu všemu potřeba. My se potřebujeme, abysme třeba v určitej moment zabrali i za toho druhýho a tím pádem toho druhýho vyburcovali k lepšímu výkonu. Jsme jako dva koně. Nikdo nechce, aby jeden zabral a druhej čekal, až mu narazí kárka do zad. Buď se rozeběhne ten, nebo ten a zase se povoz táhne dál. Je to ale hrozně dobrý, když jsou lidi dva.

Osudový přátelství.

To každopádně.

Luboš je pořád na cestách, proč se nepodívají na výlet za hranice i Wéčka?

Vypadá to, že bysme začali konečně jezdit. Byli jsme v Holandsku, teď jedem do Paříže. A ještě se možná chystá Island, takže makáme na tom, abychom ty desky přeložili do angličtiny. Pokusím se něco naučit i v angličtině, ale chci si koupit takovej ten divadelní překladač, kterej by paralelně překládal texty.

Jsou díky Milese nějaké kontakty v Srbsku?

V Srbsku je jeden velikej festival, Exit. Možná, že bychom tam zahráli, je to v jednání. Ta atmosféra tam je nepopsatelná, neskutečná. Všechno, co je na Exitu, můžeš vidět kdekoliv jinde, jen ty lidi a atmosféru neuvidíš nikde.

V Düsseldorfu jsem do místního univerzitního rádia protlačil od Wéček tři starší věci a dostalo se mi od lidí vřelé odezvy. Posluchači se začali shánět po albu a psát si o něj do redakce. Následně jsem se setkal s několika místními studenty a pokusil se jim texty přeložit a reprodukovat je. Je zajímavé, že dokážete oslovit člověka jen hudbou, protože tu asi lidé, kteří neumějí žádný ze slovanských jazyků, vnímají z vašich písní nejvíce.

To je ono. Vem si, jak by pak bylo důležitý, aby ten text měli v překladu na papíře, protože v tý hudbě rozhodně potenciál je. Bohužel když je track v češtině, oni nevědí, o co v něm jde, a vnímají jen ty vibrace. Tohle je věc, která mi už nějakou dobu docvakává. Mít zázemí v anglicky mluvící zemi je v tomhle případě svým způsobem výhra. V tom množství je sice pro průměrný projekty větší šance zapadnout, protože těch kapel je tam nepoměrně větší množství, jenže ty odlišný projekty pak maj' šanci dostat se k více posluchačům. Takový to narážení na různý stropy, jako je tomu v Česku, si člověk nesmí moc připouštět. Nesmíš si nikdy připustit, že jsi dosáhl hranice svých možností, že už se dál nedostaneš. Lidi tady věci nedotahují, je těžký s nima spolupracovat, je to trochu ubíjející a demotivující prostředí. Tady ti lidi řeknou, že něco udělaj' a když to nestíhaj', bojej se ti zavolat. To byl problém s "Neurobeatem". Měl vyjít na dvou labelech. Nikdo z nich ale nebyl schopnej zavolat, že na to teď nemá čas nebo že to padá, takže my jsme vlastně žili v iluzi, že vše běží tak, jak má. Přes půl roku jsme pak lítali ve vzduchu a říkali si, že to celý možná zůstane jenom v šuplíku. Bylo to deprimující a všechno viselo na vlásku. Kdyby se tehdy Aleš s Vladimirem nesebrali, že rozjedou nezávislej label Bigg Boss, "Neurobeat" by asi ani nevyšel.

Wéčka a Bigg Boss. Dějství druhé. Znal jsi se s lidmi z Bigg Boss už před vznikem labelu?

Aleš je produkční mozek Bigg Bossu, takže s ním ani ne, ale s Vladimirem se známe dlouho, od tý doby, co jsme se motali v jednom malým kruhu lidí, co dělali graffiti a bavil je rap.

Devadesátky. Pomalovaly se panely, všichni z toho měli radost. Udělal se freestyle, všichni z toho měli radost. Dneska je hip hop ale dost pozérskou záležitostí, nemyslíš? Na ulicích vidíš lidi s New Erou a rozkrokem u kolen, přitom v ruce v životě nedrželi Montanu. Hip hop se až příliš zaprodal trendům. Můj náhled na věc.

Mě to moc nezajímá, protože se zároveň pohybuju jinde, ale když jdu na nějakou akci, která se týká vyloženě toho stylu hudby, tak jsem trošku zklamanej. V týhle fázi jsme už jednou byli a jsme v ní zase zpátky. Všechno se to vrací v nějaký periodě. Doufal jsem, že lidi začnou vnímat hip hop jinak, než je tomu teď. Když se ale podíváš dál, zjistíš, že je tady spousta lidí, který do toho hodlaj' nalejt kvalitu. Je to ale vždycky menšina, kór v tak malý zemi, kde ta hudba nemá žádný kořeny.

Možná by ale stálo za to napsat nějakou knihu popisující zevrubně celou historii pražské hiphopové komunity devadesátých let. Ať už příběhy Vladimira, tvoje nebo třeba La4.

Kdyby se do toho pustil Vladimir, bylo by to bezvadný. On má myšlení pro situace a cit pro jazyk. Stálo by za to udělat film nebo knihu, která by to nemapovala přehnaně historicky, ale ukazovala by jednotlivý zlomový situace, setkání.

Líbí se mi, že v devadesátých letech byla hiphopová subkultura více semknutá a založená na přátelství.

Bylo to dobrý v tom, že Češi byli všeobecně otevřený čemukoliv. Ty různý svině se teprv zabydlovaly a adaptovaly v novém prostředí. Byly to úžasný tři až čtyři roky, kdy si vlastně všechny subkultury dělaly, kde chtěly, co chtěly. Chodilo se malovat do metra a všechno plynulo nějak jinak někam jinam. Ty svině z minulosti byly zalezlý, protože se bály, a člověk tak získával pocit, že má hrozně čistej horizont. Ty nový svině se teprv od těch starejch učily, a vznikla tak zajímavá časová bublina, ve který jsme těch úžasných pár let uvízli.

Tebe nikdy nelákal squatting a absolutní oproštění se od ubíjejícího stereotypu postmoderní civilizace?

Na to jsem nikdy moc neměl. Ta touha tam nebyla. Bydlel jsem u rodičů prakticky nejdýl, co to šlo, a nedostával jsem se do žádnýho konfliktu v tom smyslu jako Vladimir, který se sebral a odešel. Mně to tehdy nedocvakávalo, a tak jsem dělal ten relativně špinavej hip hop z relativně čistýho zázemí. To Vladimir dělal a dělá hudbu zkušenostmi.

To je ostatně vidět i na jeho projevu. Tebe vidím jako personu umělce, Vladimira oproti tomu vnímám jako geniálního architekta, který v sobě má až sebedestruktivní gorilu. Co jsi říkal na jeho loňskou nadčasovou sólovku?

Poslouchám ji doteď. Ty hudební nápady jsou nevídaný. Vladimir má úplně jinej cit pro hudbu, pro rap, pro hip hop.

Vraťme se ještě k "Neurobeatu". Ač je to již otřepané téma, jak vznikl název pro něj?

Pro nás to byla nervová záležitost. Buď se ta deska vydá, nebo ji strčíme do šuplíku a život půjde tak nějak dál, proto "Neuro". Když jsem hledal názvy, došel jsem k první knize Williama Gibsona, kterou mám hodně rád, "Neuromancer". Líbilo se mi to spojení, pořád mě baví možnost, že jednou budeme napojený na nějaký přístroje. Bavila mě ta futuristická myšlenka knihy a zároveň její název stojící v kontrastu. Zavolal jsem to tedy Lubošovi, ten mi řek', že ho na "Neuru" něco baví, ale "Romanci" v repertoáru nemáme. Říkal, že si nechá chvíli čas, a za týden mi zavolal, že by to moh' bejt "Neurobeat". Odpověděl jsem jen: "Aha, vždyť je to vlastně čistý." "Neurobeat". Je to rytmus, není to nic zatěžujícího, je to jenom jev.

Kde se vlastně ve vás s Wéčkama, vzalo to odhodlání vydat po tak dlouhé době své debutové CD?

Tak s tím přišel Luboš. Já jsem dělal hudbu pořád, jen ne pod značkou WWW. Dělal jsem pro divadlo, pro film a pro různý spolky. Přitom jsem měl pořád řeči o tom, že vím, jak by měl nějaký nosič pro WWW vypadat. Dělal jsem si spoustu věcí stranou a Luboš za mnou jezdil a v okamžiku, kdy slyšel určitej počet věcí, řekl: "Hele, pojďme to obnovit." Pro mě to byl zpočátku šok. Znamenalo to, že v okamžiku, kdy bude pracovat, já budu muset taky a naopak. On mi řekl, že se do toho zase pustí, v tu chvíli bylo prakticky hotovo. Vznikla podmínka, jak jsme se bavili o těch koních na začátku, já jsem prostě taky musel začít pracovat na tý desce WWW. Lubošův impuls byl hnací motor.

A angažování Milesy? Osobně by mi třeba k Wéčkám seděl i hlas Katky Winterové nebo Emy Brabcové.

Tak s Katkou jsem dělal v Extázi. Je to prostě hlas EOST a to se nezmění. A Ema Brabcová? Sice bych s ní chtěl taky něco v budoucnu dělat a pořád jsme v takovým nakročení, že máme rádi vzájemně, co děláme, ale Ema nejlíp zpívá v angličtině a má trošku jiný dvorní skladatele. Milesa byla blízko, to je jasný. Zároveň jsem ale zjistil, jak přemýšlí o tom, co dělám. Jak to vnímá. A její reakce byly tak přímočarý, že mi došlo, že jí nemusím nic vysvětlovat a chápe sama, co bych po ní jako po zpěvačce chtěl. Ty sdělení v textech jsou tvrdý a nekompromisní a Milesa tím, co si zažila odchodem z nějaký nekompromisní situace, má na takový toky myšlenek otevřenou hlavu. Pak jsem samozřejmě věděl, že v Srbsku zpívala alternativní rock. Jednou jsem měl text, do kterýho šlo vstoupit ze všech stran, a Milesu jsem tak požádal, jestli by ho nepřeložila do srbštiny, že by mě zajímal ten rozměr druhýho slovanskýho jazyka, kterýmu můžeš rozumět, ale některý slova udělá tvrdší ve zvuku i vyznění a některý jsou naopak jemnější. Druhej krok byl, když jsem jí řek': "Tak teď to zkus s mikrofonem nazpívat." Zkusila to. Fungovalo to. Řekla, že to budeme zkoušet dál a že to třeba za tejden bude schopna nazpívat. Nevěděla, že jsem to nahrával. Druhej den jsem pak zašel za Ježkem, přines' mu tu nahrávku a pak jsem to použil na "Neurobeatu".

Milesa si tedy přeložila texty sama?

Přeložila si to vlastně všechno sama, jenom se občas zeptala, jestli jsem některý věty myslel víc metafyzicky, nebo mechanicky. Jestli je to poetismus, nebo termín. S Lelou jsem v té době taky zkoušel dva tracky, nicméně Lela se hodila k té staré podobě WWW, kdy byla přítomna lehkost a hravost. To, co jsme začali před "Neurobeatem" zkoušet s WWW, mělo blíž k nějaký brutální elektronice, kde je potřeba ne ten pyl a motýl, ale kov. Došlo mi, že Milesa má skoro odosobněnej projev, jako když by kov krájel emoce. A s obsahem to navíc začalo fungovat samo. S Lelou jsme zkoušeli "Prahem" a došlo mi, že Lela už nerozumí tomu abstraktnímu, městskýmu textu. V tý době, kdy jsme ještě s Lelou vystupovali, jsem psal texty a Lela fungovala jako hlas. V okamžiku, kdy začala dělat s Coltchou, dostala svůj prostor a řek' bych, že její seberealizace s Coltchou byla mnohem lepší než s WWW. Ta témata se prostě rozešla a pro spolupráci na úrovni "Neurobeatu" se její současná poloha nehodila.

Lelu zajisté ovlivnila jiná šedá eminence tuzemského hip hopu, Abdul52.

Tak on už taky přestal dělat hip hop a asi se mu ani nechce jít do toho znova. Ta jeho doba už prošla. Ale je to logický, každý jednou dojde k bodu, kdy nakumuluje aktivní energii, a když se pak člověk znovu snaží, už to není ono, protože to před určitým časem prošlo. Abdul občas něco někde zahostuje, ale to je tak vše. Asi ani nemá chuť cokoliv dál dělat. To my jsme to s Lubošem chytli v pravej čas. Kdyby to přišlo později, třeba už by to taky nevyšlo. Byla to otázka buď a nebo a tím pádem, když si uvědomíš, že to v tu chvíli znamenalo kopat do dveří, kdy nevíš, co za nima je, ale zároveň to, co za nima je, tě nasměruje k rozhodnutí, co s tebou v budoucnu bude... strašná schíza. Bylo to za pět minut dvanáct, ale samozřejmě jsme nemysleli na to, že je to kritický. Někde v duši jsme při natáčení "Neurobeatu" přesto věděli, že buď se to teď povede, anebo půjdem každej svojí cestou. Nebylo nic mezi tím.

Od dema "Noční Můra" k "Neurobeatu" je ale dost daleko.

Tak "Noční Můra" vznikala, když mi bylo sedmnáct. Těch lidí, co by je v té době bavil rap, nebylo moc. Narážíš tím na problém, že to nikoho nezajímá, což tě žene k ortodoxnímu projevu. "Noční Můra" je vlastně po textové stránce groteska, ale co se týče toho rytmu, věřil jsem, že je to ten pravej beat. Nechtěl jsem nic jinýho než stvořit ortodoxní hiphopový dílo. U "Neurobeatu" to bylo úplně naopak, zatímco tehdy jsem chtěl být unifikovaný a patřit k nějaké subkultuře, na "Neurobeatu" jsem už nechtěl patřit nikam. Chtěl jsem bejt svobodnej, což se mi "Neurobeatem" do jistý míry povedlo.

"Neurobeat" byl bezkonkurenční, o tom žádná, jenže stejně jsem ho po čase odkládal a vracel se k trackům, na kterých jsem vyrostl - "Hranice", "Déšť je voda k převaření" nebo "Mezi námi noc mezi námi den"...

Je to trochu paradox, protože u "Tance Sekyr" mám pocit, že se vracím k metodám, který jsem už jednou používal v minulosti, třeba u tebou zmíněných kompilací.

Kde vůbec sbíráš zvuky?

Chodím hodně nahrávat. Takže spousta zvuků má zdroj v ulicích města. Jedná se většinou o industriální nahrávky, kdy zachycuju ruchy a zvuky. Když třeba u nějaký stavby zaznamenám ránu a následně ji použiju v písni, tak s sebou nese i sílu onoho prostředí, kde byla pořízena. Jsou to takový pokřivený noty a když je pořádně posloucháš, vedou tě úplně mimo původní záměr, který si s nimi měl. Zvuky tedy vyhledávám na bázi záznamu a následného poslechu. Základem je nastavit si sluch na podobný zvuky. Nedělám hudbu podle nějakých zákonitostí, ale na některý jevy při tom myslím. Baví mě dost mechanika a fyzika, a to v hudbě i v běžným životě, takže pro mě je třeba i Velký třesk hrozná inspirace, chtěl bych ho vyjádřit po té zvukový stránce, v tracku. A tak se i ve "Velkým třesku" snažím pomoci rychlému sledu událostí a dělat nějaký pochod, nějaké tažení něčeho za něčím někam.

Jsi vlastně takový multiinstrumentalista. Na co všechno hraješ?

Tak solidně hraju na perkuse a na klavír si zahraju, co potřebuju. Ale zajímaj' mě nástroje, který vznikaj' z nuly, což je laser nebo hraní na dotykovej displej, což je svým způsobem stejná práce jako hraní na bezpražcovou basu, až na to, že tam jinak ovlivňuješ samotný vznik tónu a transpozici a nemačkáš, ale dopadáš, tím pádem máš úplně jinou dynamiku. Tadyto je vůbec zajímavá doba, protože generuje novej typ nástrojů a bourá nějaká zaběhnutá dogmata, jak se má hudba a priori dělat. Lidem, kteří maj' jiný cítění, tak umožňuje vrhat se do hudby autenticky a zároveň lidi můžou tu hudbu autenticky tvořit, ačkoliv nejsou talentovaní na standardní nástroje. Tahle doba skrz technologie umožňuje lidem s fantazií pouštět se do hudby. Což je dobře.

Navzdory tomu hudbu někteří velikáni opuštějí. V případě Wéček je to Scarf. Kde je mu konec?

My jsme se rozešli po křtu "Neurobeatu". Ještě ve starých WWW byly černoty, kdy nikdo nerozuměl tomu, kdo má celý projekt řídit a kdo ho vlastně vůbec řídit chce. Scarf se na místo hudby dal naplno do filmaření. Zahráli jsme si společně ještě na křtu "Neurobeatu" a v tom okamžiku, kdy to skončilo, se Scarf ponořil zpátky do svý profese, který dává všechno. Stal se z něj multifunkční filmař, kterej si všechno napíše a zrežíruje, vymyslí si triky a udělá si sám animace, celý konstrukce, který by jinak řešili operátoři. On sám ve svý podstatě obsáhnul režii v nejširším slova smyslu. V českých podmínkách je jedním z nejlepších klipových tvůrců. Bohužel se všichni strachujeme každý dva měsíce, jak přežijem existenčně, přičemž kdyby Scarf dělal to, co dělá tady, za hranicema, tak má na budoucnost vystaráno. V Česku je dost nedoceněnej stejně jako celá řada dalších umělců. Scarf je zároveň výbornej baskytarista a skládal i hudbu k filmům. Na nástroj se hrát nezapomíná a když ho chytneš po sebevětší časové prodlevě do ruky, hodí tě to zpátky. Honza svůj muzikantský um zúročil u filmu, když se podíváš, jak nakládá s rytmem v několika vrstvách animace a filmový rovině, musí ti bejt jasný, že je to pan muzikant.

Když tě tak poslouchám, tak podobný náboj jako z tebe vyzařuje snad jen z Honzy Muchowa.

Honza je skvělej. To on mě vůbec seznámil s tím světem velký hudby, vpustil mě do světa elektronický tvorby, moh' jsem ho sledovat a navíc byl mým průvodcem po všech synťácích, samplerech, programech a efektech. Takže Moucha je moje baterka. V Extázi mě ostatně zaměstnával. Skladby byly předem daný a dělal jsem si tam, co jsem chtěl, a přitom jsem moh' sledovat génia. Každej koncert se Honza pokoušel udělat úplně jinak. Všechno se rozložilo mezi jiný nástroje, mezi jiný stroje.

Osobně mám od EOST nejraději "Pluto".

Dlouhou dobu jsem rap nedělal a Honza mě tam pak s tím "Plutem" navlík'. Řek' jsem si: Aha, dobře, dejte mi všechny informace o "Plutu" a já se z nějakýho technickýho textu pokusím udělat rap. "Pluto" je vlastně něco, co stoprocentně naplnil až "Lexikon". Ta jiskra bylo ale "Pluto". Rozlamoval jsem tam v tom vědeckým textu slova. "Pluto" ale vyšumělo a dlouho nic nebylo. Až se věci uležely, tak po letech jsem dle stejný metody postupoval v "Lexikonu". Na "Plutu" jsem ještě pořádně nevěděl, jak mám všechno lámat, takže to tam říkám poměrně tiše. Zapálil jsem se pro to až v projektu, který mi byl vlastní. U WWW.