Každé nové sólové jméno, které se dokáže ve větší míře prosadit, je třeba vítat s radostí. A jestliže navíc oplývá autorským potenciálem, potěšení by mělo být dvojnásobné. Potud teorie. Domácí realita už ale tolik optimismu nenabízí. Spíše nás učí, že pokud se někdo takový dostane přes hradbu rozhlasových dramaturgů, bude v tom háček.

Když se začtete do příběhu Davida Deyla, aniž byste znali jeho tvorbu, můžete jím být nadšeni. Je z hudební rodiny, od tří let sedával s otcem u klavíru, zpíval ve sboru, skládá muziku. Sympaticky se hlásí k popu, který by chtěl u nás rehabilitovat. Pečlivě vybírá textaře, protože chce věřit tomu, o čem zpívá, a zároveň se přitom chce vyhnout klišé. Jenomže pak začne hrát deska. Skladba za skladbou, text za textem. V okamžiku, kdy se konečně přiblíží poslední tón, už přemýšlíte, kde se stala chyba. (Tedy pokud nejste zamilovaná slečna nižšího věku nebo žena trpící krizí středního věku. To si ji možná pustíte ještě jednou.)

Rehabilitace se nekoná. Texty jsou jen profesionálně odvedené nic, navíc splývající v jeden velký monolit. Zpěv dobrý, ale žádný velký odvaz to také není. Díky aranžím si vzpomenete na Marka Ztraceného i Ewu Farnou. Pokud to chcete ve zkratce - nic nového, nic objevného. Přitom jisté náznaky tu jsou. Zejména ve druhé polovině alba. Skladby "Přestaň se bát", "Druhá tvář" nebo "Nejsme tu náhodou" se snaží rozbít jeho poklidný ráz, ale ve finále skutek utek. I ta rádoby nejostřejší z nich ("Druhá tvář") je nakonec dalším potencionálním všeobjímajícím rozhlasovým hitem. A tím jsme zpátky u háčku.

David Deyl totiž patří do producentské stáje Daniela Hádla, který stojí i za nahrávkami Heleny Zeťové nebo již zmiňované Ewy Farné. Svou práci sice umí dobře prodat, ale za cenu průměrnosti. Pro Davida a jeho kariéru je to dobrá zpráva, pro posluchače očekávajícího víc než jen spotřební materiál, je to zpráva špatná. Přesto nepochybuji o úspěchu. Jen si myslím, že pokud chce naplnit své hudební vize (snad to není jenom legenda), bude muset případného následovníka "Hlavolamu" zaštítit jiným producentským jménem. Nebo to stávající přesvědčit k odvážnějšímu výkonu.

Závěrečná rekapitulace: David Deyl je nové jméno českého kachního rybníčku (jeden bod). Nahrál téměř autorské album (druhý bod), na které se mu povedlo zainteresovat zajímavou textařskou sestavu (třetí bod) a přimět ji k nudnému výkonu (bez bodu). Nejpřekvapivějším momentem je účast baskytaristy kapely Krucipüsk Marka Haruštiaka (čtvrtý bod) a tím nejméně překvapivým, že i tahle deska má, stejně jako recenze, svůj konec (bez bodu).