Koncert od samého začátku sliboval velké události, obzvláště když jako support byli ohlášeni stále populárnější Backyard Babies a nakonec i kapela Duffa McKagana kdysi z Guns N' Roses a pravděpodobně také kdysi z Velvet Revolver. To samozřejmě nemohli nereflektovat překupníci a s přehledem si naplnili kapsy hromadou lístků. Jenže boží mlejny melou a na každého jednou dojde. Zkrátka zájem o vstupenky nebyl až tak velký, a tak v zoufalých snahách o záchranu alespoň nějakého kapitálu prodávali překupníci lístky i za tři stovky. Jenže ruku na srdce, Mötley Crüe byli na vrcholu před dvaceti lety a u nás nebyli v módě prakticky nikdy. Česká společnost zná tak maximálně Tommyho Lee a to jen díky jeho domácímu pornu s Pamelou Anderson. I proto byla nakonec kapacita O2 areny výrazně zmenšena a ani tak návštěva nebyla úplně ideální. Prostor pod pódiem byl sice plný, ale místa k sezení byla zaplněna tak z poloviny, přičemž bylo pódium umístěno zhruba v půli plochy.

Když Backyard Babies nastoupili na scénu, byl před nimi dav, který by nezaplnil snad ani průměrný klub. Přesto se do toho opřeli se vší razancí a na ploše třiceti minut přehráli své největší pecky, hlavně z posledního alba, které je vrcholem jejich tvorby. Otvírákem byl populární "Nomadic" a již během něj se kytarista Dregen změnil v šíleného tanečníka, což mu vydrželo po zbytek jejich setu. Ohlas byl sporadický, tedy on byl dobrý vzhledem k počtu posluchačů, ale právě ten byl problémem. A tak pustou halou zněl aplaus, který by byl fajn v klubu, ale tady vypadal trošku divně. Pecky jako "Minus Celsius" nebo "Degenerated" by si zasloužily větší kotel.

Druhá předkapela na tom byla již o dost lépe. Zkrátka výrazná osobnost je výrazná osobnost a Duff McKagans Loaded jí disponují. Blonďatý basák byl u toho, když se psaly vrcholy rocku osmdesátých a devadesátých let. Tady obsluhuje kytaru a hlavní zpěv. Sám jsem poměrně fanatickým fanouškem gánů a trošku smutně musím konstatovat, že nejzajímavější na celé kapele byla právě Duffova přítomnost. Hudebně se jednalo o poměrně kvalitně odvedenou práci, která ovšem naráží na naprosto tuctový zpěv frontmana. To nejlepší si nechali na konec. Cover od Iggyho "I Wanna Be Your Dog" publikum slušně zpracoval a pak si Duff vzal baskytaru a bylo poměrně jasné, co se stane. Nejdříve intro z "Welcome To The Jungle", kus "Paradise City" a nakonec celá "It's So Easy". Nikdo si nebyl jistý, ale každý na to asi čekal. Slyšet tyhle skladby od někoho z Guns N' Roses je pro fanouška neuvěřitelný pocit.

Pak se zatáhla opona a nikdo nevěděl, co se děje za plátnem. Čekání bylo poměrně dlouhé, ale když se scéna odhalila, bylo jasné proč. Na fanoušky čekal efektně vybudovaný nápis Los Angeles se zabudovanými reflektory, akorát zrcadlově obrácený. Do toho se ozvalo "Kickstart My Heart" a začalo peklo na zemi. Já neklidně poposedával a proklínal toho, kdo vymyslel místa k sezení na rockových koncertech. Vince Neil mezitím na pódiu poskakoval a předváděl takové kusy, že by mu mohla závidět i zasloužilá cvičenkyně Olga Šípková. Nikki Sixx neustále pochodoval a jako jasný protiklad na scéně působil Mick Mars, který sotva vykazoval známky pohybu. Místy se dokonce postavil za bicí soupravu a díky tmavému kostýmu nebyl takřka vidět. Ovšem hrál jak z partesu a nebylo mu co vytknout. Tedy až na jeho sólo. To bylo technicky sice naprosto brilantní, ale trochu mi připomínalo instrumentálky Cliffa Burtona z Metalliky. Zkrátka trošku psycho a trošku bolehlav, ale vtipnou vložkou od Jimmiho Hendrixe to vynahradil.

Mötley Crüe jsou provokatéři a dávali to jasně najevo. Jejich projekce při koncertu stály opravdu za to a nedivím se, že začaly až po dvaadvacáté hodině. Při "Same Ol' Situation" jsem se chvílemi sám dost podivoval, George W. Bush v projekci ukazoval gesto, které vešlo do dějin našeho národa jako "Kalousku jsi jednička". Na plátně se střídaly válečné záběry s lesbickým pornem, do toho směs diktátorů a jako vrchol v jedné řadě Hitler, Stalin a britská královna. Při dalším songu pak došlo na přehlídku zbraní a pak opět na záběry z porna. Do toho lítaly hitovky jedna za druhou: "Shout At The Devil", "On With The Show", "Dr. Feelgood" a mnoho dalších. Zkrátka best of a pár kusů z nové desky. Tady bych si možná jen posteskl, že nezazněl žádný cajdák z desky "Dr. Feelgood".

Hrdinou akce se stejně nakonec stal Tommy Lee. Nejenže si o jedné pauze šel podávat ruce s publikem, ale nakonec při přídavku usedl za klavír a zahrál "Home Sweet Home", do toho běžely záběry z historie kapely a jedno oko nezůstalo suché. Nakonec si zahrál s publikem hru, kdy řekl například: "Nikki" a publikum zavolalo "Sixx", takhle si hrál nějako dobu, pak si lehl na klavír a byl konec. Konec zajímavého koncertu, který byl naprosto precizní. Jen ten zájem publika mohl být větší.