Za to, že metalové a rockové kapely s folkovými základy i doplňky v posledních letech bují jako najaté, zasloužilí Němci Subway To Sally nemohou. Za to, že na své desáté desce nedokáží překvapit ani navázat na relativně slibný (energický) začátek alba, však ano. Neškodná uhlazenost a nedramatičnost nejsou zrovna pojmy, které bychom si chtěli spojovat s metalovou deskou doplněnou o heroický náboj.

Kapele jako by šlo o okamžité zaujmutí, na které však nemá potřebu dále reagovat, čímž oslabuje nejen gradaci desky, ale i sílu výchozích nápadů. Klíčovými jsou pivní zpěvnost, okamžitě rozpoznatelná baladická přitažlivost a důraz na refrény, které zapadají do písňového celku, jehož pohodlnému poslechu a průběžnému nevzrušivému odsýpání slouží. Subway To Sally rezignovali na to, co je kdysi činilo výjimečnými, a v souladu s krotkou instrumentací provádí své posluchače jakýmsi nezajímavým metalovým skanzenem. Zdá se, že se skupina spoléhá na schémata a nikoliv jejich variace, a tak zatímco "Komm in meinen Schlaf" selhává "jen" na zamýšleném dialogu mužského a ženského zpěvu, baladický "Angelus" už je vyloženě na usnutí.

Ačkoliv jsou německy zpívané texty českému publiku povětšinou cizí a totéž platí o nepřenositelně kýčovité kostýmní stylizaci na pomezí gotické uniformity, nemůžeme v souvislosti se Subway To Sally hovořit o německé studenosti. Naopak: tito bodří bardi by se s námi chtěli bratřit, jejich argumenty ovšem nejsou dvakrát přesvědčivé. Kapela jako by měla své jisté, a tak se ani nepokouší tlačit do experimentujících poloh, které by narušily její nerušenou jízdu předvídatelnosti.

Hra na jistotu je sice pořád lepší než nemístně přepálené ambice, některé momenty alba však nelze omlouvat ani jejich žánrovou příslušností, a svůj prostor tak dostává vyhubování kapely za celkovou přežitost a ustrnulost. Z desky není patrná ani dlouhá tvůrčí kariéra, ani pestrost zkušeností, namísto nichž přichází nepříjemný pocit, že se tady hraje víc na efekt než pro radost. Tomu, co nakonec předvedou, sice nelze vyčítat řemeslnou nedostatečnost, nadstavba muzikantů, kteří měli dost času promýšlet svá tvůrčí východiska, ovšem zcela chybí.

"Kreuzfeuer" zní nevýrazně nejen kvůli současnému přebytku kapel vymezujících svou jedinečnost pomocí folkových nástrojů, ale zejména upřednostněním stereotypních skladatelských postupů. Ač patří mezi zakladatele metalového subžánru, o jakékoliv překvapení či výlučné momenty na albu někdejších žánrotvůrců nezavadíme. A poskrovnu je zde i jakýchkoliv pamětihodných momentů.