Flogging Molly se nám po roce vrátili do Prahy a byl to návrat v opravdu velkém stylu. Fanouškovská základna se od loňského vystoupení značně rozrostla, a tak se show konala v Roxy. Jestli pro sicilskou mafii představuje irský gang nejhorší myslitelnou urážku, drtivá většina fanoušků považovala ve středu večer Iry za vrchol bytí. Není divu, že klub byl zaplněný a člověk si chvílemi připadal jako v dublinské hospodě. Jakožto starší pán, který už odmítá křepčit v kotli, jsem se takticky uklidil na balkón, kde jsem očekával lepší šance k svobodnému žití. Byla to pravda jen z poloviny. Je totiž starou fyzikální poučkou, že teplý vzduch stoupá, a ona je to asi pravda. Dýchací podmínky se zhoršily ještě před koncertem a s prvními tóny se klub proměnil v potní lázeň.

Hlavní hvězdy na sebe nechaly chvíli čekat, ale pak byl jejich nástup opravdu královský. Z reproduktorů se ozvala nesmrtelná punková hymna "Blitzkrieg Bop" od Ramones, kterou odzpíval celý sál, minimálně tedy tu část, kde se haleká "Hey Ho Let's Go", a pak na podium vtrhla sedmička muzikantů. Ta přijela opět se svou poslední deskou "Float", a tak se ani na setlistu moc nezměnilo. Byl docela podobný tomu loňskému, který zachytil kolega Ondřej Michal ve svém reportu.

Flogging Molly jsou profíci každým coulem, a tak dělali show, ostatně jako vždy a všude. Publikum začalo šílet a nebylo divu, že se strhlo opravdu zběsilé pogo, pročež jsem uvítal "výškovou převahu" a z balkónu jen nevěřícně kroutil hlavou. Na tak malém prostoru se dalo do pohybu možná stovek lidí. Flogging Molly znějí jako fúze Pogues a libovolné smečky ze slunné kalifornské punkové scény. Kombinace to je vskutku lákavá, což bylo vidět na mnoha věcech. Jednak to byl věkový rozptyl fanoušků, četnost triček kapely a jiných irských motivů a pak hlavně neustálý nával u stánku se suvenýry.Však si také prodejce spokojeně mnul ruce...

A sedmička muzikantů si ruce mnula také - díky publiku, které bylo fantastické. A skoro až fanatické. Ihned bylo vidět, kde to v kapele bude nejvíce vřít: kdo řezal do strun (smyčcem se neřeže), ten dělal show. Ale je jasné, že pomyslným králem showmanů se stal frontman. Ten byl zdaleka nejvýřečnějším a nejakčnějším členem. Neustále něco vyprávěl (místy lehce nesrozumitelně), poskakoval, pobíhal, dupal a bavil sebe i publikum. Svou chvilku slávy si tak vybral i mladík v první řadě, který před Roxy postával již v šest hodin a očividně se na zážitek těšil (jeho zážitek byl umocněn songem, který mu byl věnován). Momenty na výsluní zažil i mandolínista/banjista, který bude nebo se již stal otcem, nějak jsem to pořádně nepostřehl.

Jenže zatímco se na pódiu hrála pekelně energická muzika, tak všude jinde bylo pekelné vedro a já jen tiše záviděl muzikantům větráky, protože v ostatních prostorách se nedalo dýchat. Tady musí zaznít velká výtka směrem ke klubu, protože opravdu nechápu, proč se nesmí vycházet ven. Řešení pomocí razítka stojí pár korun a je poměrně praktické. Takhle si plno lidí radši rozmyslelo návštěvu koncertu, než aby někde kolabovali v nelidských teplotách. Hodina a půl koncertu byla takřka neúnosná. Dokonalá energie kapely donutila skákat skoro každého, a tak se s policejní hodinou vyvalilo několik stovek šťastných, veselých, unavených, zmáčených a propocených individuí. Nebylo co namítat. Flogging Molly opět ukázali, že v irském folklóru je síla, která když se spojí s punkem, je k nezastavení.