Byla z toho malá katastrofa - kvůli počasí, které si servítky opravdu nebralo, se trávník pod pódiem a ve stanovém městečku proměnil ve čvachtavou lázeň. Bahno možná odkazující někam k legendárnímu festivalu v Glastonbury, možná ale i k rutinním pivním přehlídkám, od nichž se Planet festival tak moc liší (a chce lišit). Lidé tohle naštěstí věděli a když ne, tak z programu to pochopili...

Den první - pátek
Pátečnímu programu počasí přálo nevídaně. Ve tři odpoledne, kdy začínala původně slovenská alternativa Rara Avis, většina účastníků teprve přijížděla. Na pražské The Prostitutes se vydali už první odvážlivci, ale hlavně ti manuálně zručnější, kteří už si zvládli postavit stan. Po dvou hodinách táboření se i naše výprava odebrala na Baddies, divočáky z Anglie, které si oblíbil ostrovní tisk na všech frontách. Avizována byla pak především jejich energie, což tihle Angláni potvrdili navzdory své slušňácké image, kterou budili díky modrým košilím zapnutými na knoflíčky až ke krku.

Ale ani parta srovnatelná s u nás známějšími The Hives nedostala na (tehdy ještě) svěží zelenou trávu tolik jásajících děcek jako kapela, která se ujala vedení kolem šesté hodiny. Ano, Sunshine. Nedávno vydaná "MGKK Telepathy" u mě příliš nezabodovala a nadobro odvála vize o undergroundových pardálech, co se s tím nepářou, ale naživo to Sunz šlapalo jako málokomu z české delegace, která se na Planet festivalu předvedla.

Ještě před tím, než se před stage nahrnulo opravdu veškeré osazenstvo stanů v městečku, aby zhlédli tři čtvrtiny největších avizovaných hvězd, přispěli svou troškou Tata Bojs. Shodou okolností jsem vtipálky z Hanspaulky viděla pokaždé jako předskokany nějaké té hudební senzace, takže jejich inteligentní humor byl vždycky na jedno brdo (něco ve stylu "Jsme tu jako nutné zlo, tak nás, prosím, přetrpte."). Mardoša a jeho artistické výkony plus bestrobarevné radiátorové brejličky, jejichž největším propagátorem je v poslední době Kanye West, pobavily všechny, kteří si přišli vystát frontu na hned tři esa, která v rukávu skrýval páteční večer.

U White Lies by člověk pomalu čekal, že se na pódium přišourají tři shrbení kluci v černém a beze slova si začnou fidlat ty svoje depresivní popěvky. Překvápko! Nejenže nepřišli tři kluci, ale rovnou čtyři (klávesák mající na starosti elektrický vychytávky, zvuk varhan apod.), ale o smutečním průvodu se nedá vůbec mluvit. Zpěvák Harry McVeigh si to přihasil v šedém sáčku a co víc, s širokým úsměvem na rtech. Pravděpodobně nečekal tak vřelou reakci publika. To se ale hrozně spletl, protože se mnou bylo v prvních řadách hromada oddaných fanoušků, kteří evidentně protáčejí lednový debut "To Lose My Life..." minimálně jednou denně, protože jejich znalost textů byla fenomenální. Samozřejmě, tvrdit, že se vystoupení White Lies rázem proměnilo v rozjetou párty plnou veselí, by byla nadsázka. Ale k údajným reakcím z Japonska, kde lidé propukají v pláč, měly reakce publika rozhodně daleko. Snad ne jen proto, že jsme národ cyniků.

Ve vyspejslých oblečcích a někteří dokonce i natupírovaní (Simon) dorazili v deset do temného areálu Klaxons. Ti, co svým debutovým albem definovali pojem nu-rave a přesto se od tohoto termínu distancují, odjistili ruční granát hned na začátku. Do rozdováděného publika sázeli jednu bombu za druhou a rozjeli tak během pěti minut párty, na kterou můj malíček na noze dlouho nezapomene. Show lemovaná ultrahity jako "Magic", "Not Over Yet" nebo "Atlantis To Interzone" z debutu, byla obohacena i o dvě skladby z desky nadcházející a i když si Klaxons vysloužili za vymazání původního materiálu spíše kritiku, tyhle ochutnávky dávají tušit, že s nástupcem nebude o nic větší nuda.

Silnou trojku hvězd, která etablovala Planet festival mezi jeden z nejdůležitějších, uzavírali Orbital, lákadlo pro tu starší polovičku návštěvníků.

Poslední kapely z pátečního menu Skyline, Loonaloop a NiceLanda, si většina vychutnávala ze stanu, ať už svého vlastního nebo z pivního. Usnout se nedalo, už jen kvůli tanečnímu stanu, který jel až na miniaturní přestávky pořád. A taky byla zima. I když její pojem dostane ten pravý rozměr o den později.

Den druhý - sobota
Sobotní ráno se uvedlo zcela nevhodně, totiž deštěm. Program začínající v poledne naštěstí vyplňovali do odpoledne jen české kapely jako Please The Trees, takže návštěvník pražských klubů mohl v klidu dospat včerejší den bez výčitek, že mu něco uteče. Při vystoupení skupin jako UDG nebo Vypsaná fiXa kulminovaly srážky, přesto se našlo pár evidentních nadšenců, kteří nedbali a oděni do pestrobarevných pláštěnek okupovali podivně prázdný prostor pod pódiem. A nebyli nu-rave.

Kolem šesté se počasí umoudřilo (v mezích možností, opravdu hezky začalo být kupodivu až v neděli při odjezdu) a to bylo štěstí, protože díky tomu se na následující kytarovou trojku dostavilo postačující množství diváků. První se ukázali londýnští The Boxer Rebellion, vynikající, vynikající, a ještě jednou vynikající odkaz na kapely typu Editors nebo Interpol. Po nich se představili domácí Southpaw, kteří už připravili půdu pro hlavní hvězdu dne, kapelu Peter Bjorn And John ze Švédska.

V tuhle chvíli přišla ke slovu zima. Zásoby suchých ponožek definitivně došly, to se v krizových situacích běžně stává. Nálada i teploměr byly na bodu mrazu. Slabší povahy se odebraly do stanů, zadýchat se spacáky, ti silnější z nich pak vytrvali; vyplatilo se to. Dilema o tom, jestli v noci ze soboty na neděli podlehnout a umrznout, nebo se nevzdat a vytrvat, bylo vyřešeno o půl druhé v noci, když na pódium vtrhla šestka Australanů, kteří si říkají Pendulum. Tahle smršť donutila tancovat jak zapřisáhlé milovníky klasických kytar, tak podivné existence v kapucích. Jakmile spustili legendární "Voodoo People", rázem bylo tepleji. Úplnou tečkou za celým festivalem byla pak domácí triphopová formace Veena (Bandzone.cz), která společně se stanem, ve kterém řádili všemožní DJ´s, suplovala ukolébavku těm, kteří se snažili přestat klepat kosu a aspoň na chvíli zabrat.

Nedělní ráno pak bylo (ne)překvapivě docela hezké. Toitoiky byly sice po dvou dnech zcela nepoužitelné a u umývadel netekla voda, ale nepršelo a co víc, nádherně se vyčasilo. Na lidech dosychaly mokré kusy oblečení. Další Planet za námi, laťka je pro tuhle festivalovou sezonu nastavená vysoko. Důkaz toho, že i s jedním hlavním pódiem lze uspokojit choutky všech. Důkaz toho, že se dá program kvalitně připravit i bez vaty. Důkaz toho, že děsný počasí dokáže zničit náladu, ale ne atmosféru.