Třeba vás napadne Paříž. Procházíte se po Champs-Elysées, popíjíte drahé víno nebo ještě dražší kávu na Montmartru a pak vám najednou dojde, že se vlastně docela nudíte. A tak vezmete foťák a před tou profláklou Eiffelovkou se vyfotíte s tím nejotrávenějším a nejznuděnějším obličejem, který vaše mimické svaly zvládnou. A přitom jste v Paříži nikdy nebyli a jen si hrajete s programem typu Photo Booth. A třeba vás něco takového napadne i při poslechu druhé řadovky losangeleského dua The Bird And The Bee. A třeba ne, protože milujete Paříž.

Hudba, kterou Inara George ("bird") a Greg Kurstin ("bee") tvoří, je totiž zrovna taková: líbivá, sladká, zamilováníhodná, a to chvílemi do takové míry, že se z toho docela nudíte. Ale není to taková ta nuda Nuda, spíš pohodička, lenivá příjemná ospalost. Ta První Pařížská Káva třeba. Chutná jinak než cokoliv, co jste za svůj jakkoliv dlouhý/krátký život pili, a vám je fajn. Sladkým hlavovým hláskem vám do oušek šeptozpívá andělská Inara a slibuje, že až budete mít narozky, tak se s vámi pomiluje. Jejímu parťákovi Gregovi to vůbec nevadí, naopak, ještě Vás bude popohánět "kick ass beatem", a tím celé produkci dodá potřebný kontrast.

Albu "Ray Guns Are Not Just The Future" by mohla pomoct/uškodit (záleží na úhlu pohledu) Kurstinova spolupráce s Lily Allen završená její nahrávkou "It's Not Me, It's You" vydanou shodou okolností také hned z kraje letošního roku. Tihle dva totiž vytvořili podobně symbiotický celek jako Včelka s Ptáčkem, a tak jsou si obě desky dost podobné. I když je vokál George pořád víc "alternativní" a i Kurstin se nebojí přitlačit na pilu, stejně se nezapře: vzpomeňme na onu dávku melancholie opředenou těmi oblíbenými harpsichordíky a orchestříčky. Doplněnou o to nejlepší z dvou EPček, která vyplnila čas mezi debutem a dvojkou.

Faktem je, že deset položek na "The Bird And The Bee" se trochu líp snášelo než čtrnáct (byť s intrem a bubenickým intermezzem "Phil") na "Ray Guns Are Not Just The Future". Víc to odsýpalo, i přes tu uvolněnou náladu. Tady se konec trochu slívá, a to ani není deska nijak zvlášť dlouhá. Ale v tomhle případě ten otrávený obličej stejně není úplně na místě, protože The Bird And The Bee to takhle dělají schválně. Dělali to tak už v roce 2007 a dělají to tak teď. Takže jde o to najít vhodnou chvíli a vhodné místo/město na poslech.