Krásné jarní odpoledne rozevírá zelené vějířky na koncích větví. Zahradu uprostřed vilové čtvrti pod táborským hradem Kotnov osvětluje nedělní slunce, z přízemního pootevřeného okna brumlá baskytara. Vedle sedí frontman Václav Havelka, kterého mnozí znají ze sólového projektu selFbrush. "Původně jsme chtěli zkusit něco nového a jít do regulérního studia, ale nakonec jsme se rozhodli nahrávat v domácím prostředí. Je pro nás ideální, máme tady veškerý komfort a pohodu," načíná. Z protější lavičky se ozve pán domu a kytarový ilustrátor kapely Zdeněk Kadlec: "Spíme tady, jíme tady, trochu jako Red Hot Chili Peppers v té proslulé usedlosti, když dělali 'Blood, Sugar, Sex, Magic'." Oba kytaristé mají prozatím volno, dnes nahrává své basové party Karel Sychra pod dohledem producenta Amáka (Michal Šťastný, ex-basák Sunshine), který pracoval i na debutu "Lion Prayer". "Raději jsme přispěli Amákovi, aby přijel se studiem za námi, než abychom někde ve stresu řešili, že přetáhneme čas a investovali do někoho cizího," dodává Václav s tím, že Amák je vlastně tak trochu pátý člen kapely.

Vydáváme se do útrob vily, kterou obýval na konci první republiky vyhlášený houslista a kapelník bechyňské zámecké kapely. Stojíme v místnosti, jež stále dýchá érou gentlemanů, což asi moc nevnímá Karel se sluchátky na uších, soustředěně tepající do tlustých basových strun. Reproduktory klikají v pravidelném tempu. "Spoj ty šestnáctky, ať tam není pauza," hlesne Amák, otáčí se zpátky k monitoru a vrací track na začátek. Potichu si sedáme a vnímáme, jak se rodí hudba. Zdeněk jako by si v duchu přehrával svoji kytarovou část písničky, ale přeruší ho pauza. "Teď to bylo dobré, ale zkus to ještě víc s bubeníkem. Slyšíš ten akcent na virblu? Tak ho tam dej taky," radí producent a rejdí kurzorem po pracovní ploše programu Logic Pro 8. Z reproduktorů se tentokrát kromě metronomu ozývají i bicí a pomocné stopy, které kapela nahrála už v pátek. Karel se snaží basou poponést rytmus a zbytek přítomných mu pomáhá, když s ním na těžší dobu nepatrně pokyvuje hlavou. Skladba končí, všichni vypadají protentokrát spokojeně. Necháváme dvojici pracovat a vycházíme potemnělou chodbičkou kolem zkušebny zpátky na zahradu.

Když už sedím se Zdeňkem na lavičce, teprve se pomalu připotácí shrbený Václav. "Bojuju s chřipkou a mám zablokovaný záda. Bolí to jak čert, ale nemůžeme si dovolit nahrávání odkládat, protože Amák je hodně vytíženej. Ve čtvrtek ráno odevzdal novou desku Sunshine a odpoledne už balil vybavení a jel se mnou do Tábora," vysvětluje Václav, zatímco Zdeněk zvedá z trávy opilého čmeláka, který mu přistál u nohy. Stáčím řeč k nové desce. Jaká bude? "Písničkovější, průzračnější a jemnější. 'Lion Prayer' vznikala v ohromné euforii, kterou jsme potřebovali zachytit. Ačkoli ji máme rádi, neměli jsme tehdy tak jasnou představu, jak má co znít a hodně věcí se upravovalo v počítači. Tahle už bude více o nás," vysvětluje Zdeněk.

Kapelu v mezidobí opustil klávesák Dan Černý a údajně teď kutí nový projekt právě s Amákem a Patrikem Kučerou, kytaristou táborských post-rockerů C. Bez Danových syntezátorů je zvuk dřevnější. "Touhle cestou chceme jít. Mnoho ale ještě změní hosté, s nimiž na desce počítáme," naznačuje Václav. Výsledný tvar zatím nepojmenovaného opusu dotvoří David Boulter, klávesák Tindersticks, houslistka Bethany Lacktorin, již téměř stálá součást projektu selFbrush, nebo steel-guitar Davida Babky, který už hostoval Please The Trees na některých koncertech. Trochou saxofonu by měl přispět Terry Edwards z Gallon Drunk, v jehož londýnských studiích nebo na zatím nejistém místě ve Spojených státech se bude masterovat. "Chystáme stejně jako na debutu také sbory. Mám jeden vysněný duet, ale zpěvačku neprozradím. Je to zatím spíše v rovině teorií, ale pro nás nic není nemožné," doplní Václav. Za zvukový vzor slouží zatím poslední řadové album amerických Wilco "Sky Blue Sky".

Jak slunce putuje k západu, dotýkáme se budoucnosti kapely. "Chceme se konfrontovat, nejen v rámci Česka. Svět je dnes propojený, z televize a internetu víš o události na druhé straně planety stejně rychle jako tamní lidé. Rádi bychom se zařadili do jakéhosi globálního proudu a nepředstírali, že jsme tady v izolované ohrádce, jak to bylo před devětaosmdesátým rokem," říká Zdeněk. Jako člověk zvyklý na takzvanou skromnost některých českých kapel, zapínám skeptickou brzdu v hlavě. Please The Trees ji evidentně ignorují. "Jasně, ono je fajn žít si v takové té pohodlné bublině, zkoušet dvakrát týdně, občas jezdit koncerty po okolí. Ono se pak lehce říká, že to takhle stačí, ale proč lidi na koncertě jen potěšit, když bychom je mohli rozsekat?" ptá se Zdeněk.

Please The Trees mají za sebou zatím jediné album, naproti však nesedí přemotivovaný náctiletý mladík, ale chlapík, který v devadesátých letech řezal cirkulárkou trubky v industriálním projektu The Three. "Nejde nám o žádnou vizi slávy, prostě tím chceme žít. Hrát na zavedených festivalech, kam přijdou lidé, a ne modlit se, aby nám pořadatel vůbec vylepil plakáty a někdo dorazil," pokračuje. Když začíná Václav vysvětlovat, jak si vnitřně obhajuje anglické texty, začínám si uvědomovat, že se celý rozhovor převrátil do defenzivní polohy. Oba ospravedlňují, že si dovolili mít nějaké ambice - v Česku, stále dost černobíle rozděleném na underground (okatý nezájem, ať nás vyčmuchá publikum) a na druhém pólu popové tlačenky (hezké české písničky z pohodových rádií), jejichž tiskové zprávy smrdí reklamštinou.

"Jsi velký jen tak, jak jsou velké tvoje sny," uzavírá Zdeněk náš rozhovor a Václav přikyvuje. Když se rozloučím a mířím klikatou ulicí k hradbám Starého města, stále trochu opitý jejich entuziasmem, zjišťuji, že ve mně vzbudili očekávání, jak ta druhá deska dopadne. Kolik lidí se stane součástí jejich snu a kolik odsekne, "dobře jim tak"? Slova mají moc, ale konečný verdikt bude patřit hudbě.