Módní folktronika z Islandu

21.04.2009 05:00 - Luboš Svoboda | foto: facebook interpreta

Islandský indián s plnovousem z barevných krepáků a ústřední hlas folkových Seabear, Sindri Mar Sigfusson, vydal pod pseudonymem Sin Fang Bous na Morr Music svou debutovou desku. Ta nese příznačný název "Clangour". Výsledkem je kutilské převrstvené folkování, hravá zvuková masturbace i tak trochu kýč.
7/10

Sin Fang Bous - Clangour

Skladby: Advent In Ives Garden, The Jubilee Choruses, Catch The Light, Sinkership, Melt Down The Knives, Clangour And Flutes, We Belong, Carry Me Up To Smell Pine, A Fire To Sleep In, Fa Fa Fa, Poi Rot, Lies
Vydáno: 6.2.2009
Celkový čas: 43:31
Vydavatel: Morr Music / Starcastic
Stejně jako podle trika poznáte vyznavače metalu nebo podle účesu emo mládež, tak i islandská folktronická scéna, z níž Sin Fang Bous vychází, má své nezaměnitelné indikátory, a to jak zvukové, tak vizuální. Z fotek na různých internetových profilech to poznáte hned: doma pletené svetry, barevné rukodělné koláže a spousta hudebních nástrojků. Z úryvků empétrojek nejčastěji uslyšíte cinkání všeho druhu a neobvykle popovou digitálně či analogově zastřenou melodii podpořenou vrstvami perkusí.

Z Fang Bouse jsou cítit ozvuky ostatních žánrových kapel. Hudební kritici často příliš ze široka přirovnávají "Clangour" k produkci Animal Collective, Panda Bear nebo Caribou. Avšak Sin Fang Bous, co se progrese týče, stojí daleko za nimi. Zjevnější je paralela s domácími islandskými hvězdami jako Múm, Amiina nebo Kira Kira, ale nejvíce Sin Fang Bous připomíná britské folktroniky Tunng (nejvíce tracky "Catch The light" a "Clangour And Flutes"). Je znát, že se Sindri nevzhlédl v "islandského zvuku" a zamířil blíž do globalizovaného světa.

V rozhovoru pro server Iceland Music Export Sindri uvedl, že poslechl svůj vnitřní "pošuckej hlas" a nahrál "pomatenou popovou desku". A tak se stalo. Zní chaoticky, světově a bohužel i dle poslední módy. "Clangour" inklinuje k, v současnosti stále modernějšímu, postmodernímu kýči. A i když ta hranice je těžko rozpoznatelná, mé smyslové senzory velí, že "Clangour" už je jednou nohou za ní. Deska je barokně přeplácaná, plná kudrlinek a převrstvených udýchaných vokálů. Hudební invenci přebíjí pestrost.

Přestože má album "Clangour" své pády, objevilo se na něm i pár vrcholů. Čtvrtá píseň "Sunken Ship" s překvapivou gradací, střídáním rytmů naplní svých bezmála pět minut opravdu vrchovatě. Osmá "Carry Me Up To Smell Pine" s rozkošnickým asijsky znějícím refrénem by dojmula nejednoho vietnamského prodejce. A to nejlepší přijde až nakonec desky. Dvanáctá "Lies" -> nasaďte sluchátka, zesilte a nechte si poškrábat uši!

Sin Fang Bous je vtipálek. Jeho pseudonym se dá přeložit jak do islandštiny (skříplá šlacha), tak do angličtiny (hříšný zubatý ochlasta) a v obou jazycích zní blbě. Ale "Clangour" vzal vážně a nejedná se o žádný odpočinkový projekt od folkově konzervativnějších Seabear. Třetinu desky sice zabírají přeplácané popové vypalovačky, kterých se po druhém poslechu nasytíte, ale desku si z přehrávače stejně nesmažete kvůli zbývajícím nápaditějším zvukově vytříbenějším trackům.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY