"Kéž by tak naživo zahráli celou desku," říkal jsem si s každým dalším poslechem aktuálního alba "Hymn To The Immortal Wind". "A pokud ji opravdu přehrají, jak se asi popasují s četnými orchestrálními party?" vrtalo mi hlavou a doufal jsem, že se kapela neuchýlí k playbackovým machinacím. Na svém čtvrtém pražském zastavení mi Mono, kteří se k nám opakovaně rádi vracejí a určitě dobře ví proč, nejen splnili přání, ale odpověděli i na zmíněnou otázku.

Před Japonci vystupující Troy von Balthazar vypadal, jako by vylezl z nějakého hodně prosluněného indie filmu. V jeho až podezřele sladkém fešáčkovství však leží více, než by se na první pohled mohlo zdát. "Slož si sám," jako by si řekl Troy a složil nejen množství lo-fi písniček, ale i kytaru a další propriety, které jeho vystoupení dávaly opravdový nádech individuálnosti, kterou by jinak člověk ve skladbách s popově přístupným základem pohledal.

Místy byl Troy tak sladký, až byste se na jeho koncert styděli vzít i svou citlivou přítelkyni. Ne však proto, že by bylo jeho vystoupení špatné, ale proto, že sami si tohoto showmana, který je lo-fi i co se týče komunikace s publikem, užijete v rámci svých "provinilých požitků" o kus více. Skladbu "Days Of Nothing" ze dnů indie rockerů Chokebore věnoval Troy Adamu Nenadálovi z pořádajících Silver Rocket, jimž můžeme alespoň takto vyslat symbolické poděkování za tuto neočekávanou, ale smysly bystřící konfrontaci malých radostí a velkých emocí.

Zprostředkování druhého jmenovaného leželo samozřejmě na bedrech Mono. Modravé nasvícení kouře, které doprovázelo předlouhé meditativní intro, nebylo zajisté vybráno náhodou. Do podobných odstínů laděná deska "Hymn To The Immortal Wind" totiž vytvářela rámec celého večera, když první a poslední skladba z ní zahájila, respektive ukončila set, jehož dobré dvě třetiny tvořily právě aktuální kompozice.

Svým pisatelským kolegům čas od času exemplárně vštěpuji, aby se vyvarovali přirovnávání dojmů z hudby k "běhání mrazu po zádech". Skvěle nazvučené vystoupení Mono však tyto mrazivé důsledky mělo v doslovném výrazu jinak omšelé fráze. Bez smyčcových partů, které povznášejí zejména aktuální desku, bylo naskakování na emocionální vlnu o něco obtížnější, absence orchestru však musela přesvědčit ty, kteří v jeho hojnějším angažmá spatřují přiblížení se kýčovitosti. Mono se totiž předvedli v mimořádně kompaktní formě, které svědčilo i to, že bez podpory jakýchkoliv neautentických (tedy naživo nezahraných) partů zvýraznili naléhavost své hudby.

Jak potvrdí každý posluchač post-rocku a kapel k němu více či méně inklinujících, obnáší poslech tohoto žánru i jistou míru dobrovolné trpělivosti a v návaznosti na to, jak účelně si ten který reprezentant dokáže zjednávat pozornost, lze hodnotit jeho úspěšnost. A přestože nedaleko ode mě postávala v Akropoli skupinka zjevně náhodných diváků, která si krátila subtilní části skladeb hlasitými "pšššt" a na ně navazujícím smíchem (ano, taky jsem něco podobného dělával - na základní škole), chápavost většiny publika pro dění na pódiu byla maximální a odezva následovala takřka vždy po úplném doznění skladeb. Publikum se s gustem nechalo překvapit razantní proměnou ve skladbách, ale také ponořeně sledovalo gradaci skladeb, v nichž stále častěji přechod z klidu k lomozu avizují čeřící-se bicí a obligátní ticho před bouří. Je-li Mono předhazován filmový charakter jejich hudby - a po vydání nové desky tento směr argumentace ještě zesílil -, pak nelze nepřipomenout ještě jednu jen zdánlivě druhotnou souvislost. Podobně jako v kině, i na koncertě Mono ruší, když se někdo ve vaší blízkosti baví, případně komentuje "děj".

V úvodu "Everlasting Light" bych si raději vychutnal něžný klavírní nástup, než slyšel, že "Linda - Minda je tady, ale nechce jít za námi". Ale řekněte, nechali byste si něčím takovým zkazit zážitek, který vás nechá rozněžněné i pořezané, ale vždy povznesené a v extázi?