Na The Prostitutes jsem měl dřív rád akorát tak placky s nápisem "I’m sorry, Mum, but I’ve spent the night with The Prostitutes". Hudba mě nebavila, Adrianův hlas jako by patřil starýmu vychlastanýmu politikovi a název kapely mi připadal jako ošklivá vypočítavost. Pak ale přišla do mýho života jedna holka. Přišla a zase odešla a zanechala ve mně mimo jiné zájem o kapely jako Sunshine, Dorian Grey’s Prostitutes nebo právě The Prostitues. Nebýt jí, možná by mě jejich nová singlovka "Leave It Like It Is" nezaujala o nic víc než starší "Sunshine". Nebýt jí, možná bych se nepřihlásil o recku na tuhle desku. A nebo bych se přihlásil, ale udělil bych méně bodů.

Je asi trochu neprofesionální přiznávat, že se mé hodnocení nechává ovlivňovat emocemi, ale vždyť právě o emocích hudba je. A také o názoru. I tahle hudba je o názoru. Nebo by alespoň být měla. Indies chtějí bavit sebe, publikum a touží i po slávě. Ale ne tak moc, aby se kvůli ní zaprodali. Nad posledním tvrzením lze polemizovat, přihlédneme-li k tomu, že indie rock, který by měl jakožto scéna nezávislých vydavatelství logicky stát na okraji zájmu veřejnosti, je nebo byl po několik let tím nejmódnějším želízkem v ohni. Co je na tom ale vlastně špatně? Nic.

Těžko říct, jestli by The Prostitutes byli schopni vzít klavír a smyčce a dát dohromady hitovku pro rádia. Tak či tak, evidentně se jim do toho nechce. Hrají si to svoje. Trochu experimentování. Na můj popíkařský vkus až moc. Dvakrát po sobě bych to cédo vážně neprotočil. To kvůli těžké atmosféře, které bych neunesl víc jak těch 40 minut za den. Zběsilé tempo. A pak pár pomalých temných songů, v nichž pro mě leží kouzlo téhle kapely. Uklidňující "Elephant" o unaveném slonovi putujícím džunglí nebo chmurná "Back To Sleep," začínající slovy "Go back to sleep. There ain’t no cocaine or speed today, go back to sleep."

Když o něčem píšu, musím to dopsat už napoprvé, jinak se přeruší myšlenkovej proud a horko těžko se vrací do rozpoložení, ve kterým jsem tvořil původně. To se mi stalo právě u téhle recenze. Tentokrát to ale bylo poprvé, kdy to nebylo na škodu. Desku jsem si zaposlouchal, napsal půlku recenze, a pak hanebně dlouhou dobu otálel s dopsáním. Mezitím jsem si ovšem zašel na The Prostitues live a ač tady smolím hodnocení desky, není možné nenechat se ovlivnit výkonem, který podali na koncertě. Hráli společně se 100°C . Byla jen jediná věc, díky níž jsem věřil, že nehráli na playback: asi stokrát větší množství energie, než je na desce. Už dlouho jsem na žádné akci neviděl lidi pogovat. The Prostitutes toho dosáhli během prvních tří skladeb. 100°C dovedli publikum do varu a Prostituti k orgasmu. Adrian mi řečí těla připomínal troubu Mr. Beana a pěveckým výkonem Freddieho Mercuryho. O dvě oktávy níž, samozřejmě.

The Prostitutes nejsou šálek kávy přesně pro mě, ale jsou sakra dobří. Pokud máte rádi muziku, ve které jedou, rozhodně nebudete litovat. Je precizní. A jestli někdy v budoucnu přichystají Prostitutky živej záznam, tak beru všema deseti.