České publikum se o White Lies dozvídá se čtvrtletním zpožděním. Debutová deska jednoho z headlinerů letošního Planet Festivalu u nás totiž oficiálně vyšla teprve před čtrnácti dny. Debut "To Lose My Life" se mezitím zařadil mezi nejprodávanější alba ve Velké Británii a ohlášené evropské turné je již prakticky vyprodané. Mánie kolem White Lies roste od ledna přímo úměrně s počtem stažených či zakoupených alb. Ve výsledku platí, že pokud zbožňujete Joy Division, Portishead, The Cure nebo The Killers a poslechnete si desku "To Lose My Life", zjistíte, že právě ta vám vždy scházela ke štěstí. Zárukou kvality je také fakt, že White Lies vydávají svou nahrávku u labelu Fiction Records, kde se v minulosti proslavili Elbow nebo Yeah Yeah Yeahs.

Čtvrteční koncert ostrovních mladíků se uskutečnil v kreuzbergském klubu Lido, který patří k nejvyhledávanějším prostorům v Berlíně vůbec. Co do velikosti i klimatických podmínek, je srovnatelný s pražským Roxy. Největší rozdíl tak nalezneme v kvalitě ozvučení, pověstné "Ordnung muss sein" totiž platí i pro zvukaře. Od Prahy na západ je kvalitní ozvučení standardem a počet zásadních chyb zvukařů je roven počtu vydařených ozvučení v naší metropoli. Nejinak tomu bylo při koncertě White Lies, kde výborný zvuk kamufloval chyby jednotlivých členů kapely - McVeigh zpíval nad tónem a Lawrence-Brownovi za bicími občas utíkalo tempo.

Na úvod vystoupení zazněl čtvrtý singl z debutové desky, "Farewell To The Fairground". Fanoušci, z větší části zastoupeni generací odkojenou Joy Division, poctivě zpívali refrén i jednotlivé sloky. Dech vyrážející kopák pak upozorňoval na um Jacka Lawrence-Browna, který v průběhu čtyřicetiminutového vystoupení dokonale zastínil celou kapelu a byl klíčovým mužem večera. Když se totiž Lawrence-Brown plně koncentroval a se svým typickým, zdravě nasraným výrazem ve tváři bodal a kopal do blán a činel s milisekundovou přesností, neměl konkurenci a celý projev White Lies byl v těchto okamžicích vůbec nejsilnější. Když se však nechal rozptýlit a začal ztrácet tempo, nevyvaroval se několika chyb a nepřesných úderů.

Jenže chybovali i jiní, nejvíce pak již zmíněný zpěvák McVeigh, kterému sice mohou jiní devatenáctiletí kluci hlasové schopnosti závidět, jenže White Lies nejsou lokální bezvýznamnou kapelou, ale hvězdami první velikosti. McVeigh působil po celý koncert zasněně a kromě výšek mu dělala v některých písních problémy i intonace, kterou raději odflákl, než aby se pokusil napodobit výkony ze studia. White Lies naživo jsou vůbec chladnější než na studiové nahrávce, zároveň ale i syrovější a energičtější. Nedá se tedy s jistotou říci, že by naživo zklamali.

V makrorecenzi byli White Lies označeni za plagiátory plagiátorů, na jejich obranu je však nutné podotknout, že na rozdíl od Editors nebo Interpolu mají jejich písně hitový potenciál a lidé na ně paří. Navíc mladíci nezní jen jako pouhá kopie Joy Division. Po zvukové stránce připomínalo představení White Lies první desku The Killers a slavné období The Cure. Singl "To Lose My Life" pak dokonale šokoval svými aranžemi a vokály, kdy v živé verzi evokoval křížence Alphaville, Modern Talking a Depeche Mode. White Lies jsou tedy chameleoni, kteří zůstávají smutní a posedlí smrtí, přesto se měnící za pochodu. Ne každá změna je však přínosná. Při živém vystoupení bylo ještě více patrné, že některé písně jsou na desce vyloženě do počtu. Pomyslné nůžky se při živé produkci ještě více otevřely. Oproti studiové verzi překvapivě vynikla hypnotická "Nothing To Give", nezklamala pak "From The Stars".

Nadšení publika neznalo při "Unfinished Bussines" mezí. Vůbec první singl White Lies je dnes už značně ohraný a punc nadčasovosti do jisté míry ztratil, přesto se těší oblibě, podobně jako závěrečná "Death", kterou odehráli poslepu. V klubu totiž před závěrečnou písní zhasla všechna světla, o to naléhavěji a působivěji pak celý track působil. Na pódiu kapela vydržela pouhých čtyřicet minut, svůj set odehrála bez zbytečných přestávek mezi jednotlivými písněmi. Fanoušci volali "Zugabe" ještě několik desítek minut po konci vystoupení. Marně.

Na Planet Festival se za nimi určitě vyrazit vyplatí. White Lies v současnosti působí jako mladá nevyhraná kapela s ambicemi dosáhnout slávy Franz Ferdinand, Kaiser Chiefs nebo The Killers. Podle BBC jim bude letošní rok patřit a nezbývá než s největším britským médiem souhlasit, protože pokud jsou White Lies na jeho začátku tak dobře nastartováni, těžko odhadovat, co bude v létě nebo na podzim.