Neil Young je stálice. A je vcelku jedno, posloucháme li ho coby člena Crosby, Stills, Nash & Young, s jeho skupinou Crazy Horses anebo třeba s Pearl Jam za zády. Je jedno, hraje-li zrovna country a nebo vyluzuje-li nekonečná sóla a mnohaminutové zpětné vazby. Mám ho zařazeného do škatulky "klasiků", vedle Davida Bowieho, Johna Calea, Toma Waitse a několika dalších. Čili mezi interprety, kteří pokud přijdou s novým albem, očekávám od něj dopředu, že prostě bude dobré, a pokud by náhodou dobré nebylo, je to pro mě o to větší zklamání.

Druhým podstatným výchozím faktem vedle interpreta je forma. Záznam z koncertu chce mít ve své diskografii prakticky každý, ale ne každý se jím může chlubit. Neil Young patří k těm, co mohou. A nejen proto, že je mistrem kytarových improvizací a dokáže to, co jen málokdo. To jest vystavět skladbu o délce mnoha minut tak, že i při nadstandardní délce je stále hybná, svižná, nenudí a stále se v ní něco děje. Dokáže to i na studiových nahrávkách, takže není divu, že mu to nečiní problém ani na koncertech. Kdo viděl film "Rok koně", ví, o čem mluvím. A pokud ne, měl by si alespoň hodně rychle obstarat jeho nové koncertní album.

Budiž potvrzením výše řečeného, že ho otevírá skladba "Cowgirl In The Sand", která má v tomto provedení osmnáct minut. Nejenže nepůsobí její délka nikterak nepatřičně - prostě posloucháte a ani vám to nepřijde - ale dokonce bych ji dal povinně poslouchat všem mladým kytaristům, kteří si zakládají na své instrumentální úrovni. Třeba by pak ubylo pydlikalů přehrávajících dokola stupnice a neschopných vystavět jediné originální kytarové sólo. Pochopitelně, že při takové délce skladeb (více než hodinová deska jich obsahuje pouhých osm) převažují instrumentální pasáže nad těmi zpívanými, ale stejně tak jako je Young schopný zahrát dokonalou instrumentálku, nečiní mu problém ani procítěně přednést i silnou a emotivní písničku, na aktuálním albu tuto kategorii konkrétně zastupuje retro klavírem uvozená bluesově laděná "Tonight´s The Night" nebo na jednoduchém melodickém motivu postavená, ale ve výsledku neuvěřitelně silná, jedenáctiminutová "Words". Protikladem k nim je cajdákovitá "Walk On", ale i ta nese jasné znaky toho, že se její tvůrce dokáže rozhlédnout okolo sebe a neustrnul v minulých desetiletích jako jeho mnozí vrstevníci. Nevím, jestli na tom má zásluhu fakt, že si album Young sám produkoval, ale jedná se o na dnešní dobu výjimečně vyrovnanou kolekci písniček. Porovnáno s ostatními Youngovými alby, je zde méně agresivnějších a vypjatých pasáží, spíš jsou to pohodové písničky, jen poeta by řekl, že provlečené dlouhou nití nostalgie. Jakoby bylo vydání na přelomu podzimu a zimy úmyslně načasováno - tahle deska totiž přesně reflektuje nejen nálady, které tuto roční dobu provázejí, ale i odráží i pocity, které má většina lidí s ním spojené. Závěrečnou lahůdkou je dylanovská, již ke zlatému fondu náležící, skladba "All Along The Watchtower", ve které si pohostinsky na kytaru zahrála a zazpívala Chrissie Hynde z Pretenders.

Shrnuto - poslouchám-li tuhle desku, napadá mě na ní jediná chyba. Přirovnal bych jí k situaci, kdy sledujete např. v televizi nebo na filmovém plátně řeku nebo moře. Je to jistě pohled velmi uklidňující a příjemný. Ale s reálnou situací, kdy stojíte na břehu se asi srovnat nedá. Pro ty méně chápavé - ta deska je pěkná, ale být tak na tom koncertě...

CD k recenzi poskytla firma Warner Music.

Neil Young: Road Rock
Hodnocení: 8/10
Celkový čas: 64:29
Skladby: Cowgirl In The Sand, Walk On, Fool For Your Love, Peace Of Mind, Words, Motorcycle Mama, Tonight's The Night, All Along The Watchtower