Téměř padesátiletý britský písničkář Chris Rea s nápadně neostrovní vizáží (v žilách mu koluje horká italská krev smíšená s krví zelených irských kopců, i s kapkou balkánského "likéru") je docela zajímavým úkazem na světové hudební scéně. Na hudebním poli se pohybuje už pěknou řádku let (profesionálně od roku 1973) a okamžik, kdy vyměnil chlad rodinné zmrzliny za chladné struny kytary je vzdálený 30 "světelných" roků. To ale důvodem, proč se určitým způsobem vymyká, není. Známe dost případů dlouhověkosti jak skupin, tak interpretů. Ani fakt, že album "King of the Beach" je jeho devatenáctým, není tím hlavním, naopak spíše vzbuzuje obavy z rozmělňování tvůrčích nápadů a pokračování ze setrvačnosti.

Nebudu ale už dál chodit okolo, tenhle chlápek to má v hlavě hodně slušně srovnané. Alespoň na mě tak působí díky několika rozhovorům, které jsem s ním měl možnost číst. Nemá manýry hudební hvězdy (škarohlídi mohou namítat, že hvězdou první velikosti nikdy nebyl) a působí jako obyčejný táta dvou dětí i jako někdo, kdo skládá hudbu, protože ji má rád a kdo si vlastně ani nedokáže představit, že by dělal něco jiného. Tak jako ostatní ráno vstanou a jdou na těch několik hodin do práce, chodí Rea do svého studia ve vesničce někde v Anglii, kde se usadil i se svou rodinou. Hudbě věnuje hodně času, a tak není divu, že počet vydaných desek utěšeně roste (poslední dobou zvládá interval co rok, to deska!). Vyrovnanost, která z něj vychází, se pak odráží i v jeho písních. Naneštěstí se v nich ale promítá i rychlost skládání. Jejich model se už delší dobu nemění. Výrazný hluboký hlas, klidnější, decentní aranžmá tvořící rám pro jeho kouřovým hlasem načrtnuté obrazy a sem tam se z desky linou tóny jeho oblíbené slide kytary. Texty se také ničím zvláštním nezabývají, navozují pocit lehké melancholie. Rea zpívá o dešti a stínech, ztracených láskách, ale i o slunci a světle.

Od vydání jeho poslední desky "The Road To Hell 2" neuběhlo příliš času, skoro přesně rok. Rea ale stihl i přes těžkou operaci slinivky naplnit kvótu a nové album "King of the Beach", napsané na ostrůvcích kdesi v Karibiku, nijak nevybočuje z kontextu alb předchozích. Rea nám nabízí tucet obrázků, bohužel většina z nich je malovaná stejnými barvami a stejnou technikou. Myslím, že italskou popovou melodiku někde v genech určitě má (klávesy, piano), kombinuje ji navíc s bluesovým hlasem a na tomto albu třeba i s reggae, ale našli bychom i špetky dalších stylů.

Otvírací stejnojmenná píseň "King of the Beach" je ještě docela zajímavá a výrazná, pomalý začátek zde pozvolna přejde v houpavý reggae rytmus. Zbytek alba ale až na výjimky splývá v jeden celek. Základem většiny písní je jednoduchý rytmus bicích a ačkoli v hráčské sestavě nechybí bubeník, působí bicí uměle, jak nějaký automat. Dost často to vypadá, že jedna písnička = jedna smyčka bicích. Ve slaďácích (např. hodně kýčovitá "Sail Away" se začátkem, který připomíná Eltona Johna) ale zjistíte, že bubeník asi z drátů nebude. Povedenou písní je "Guitar Street", Reovi sedí, když ubere z nasládlosti (míň aranžmá je někdy víc) a do popředí strčí kytaru. Fanouškům Dire Straits by se mohla líbit. Za zmínku nakonec stojí třeba i "Sandwriting" nebo "Tamatave", procítěný zpěv je bezesporu Chrisova nejcennější deviza. Zvlášť "Tamatave" je zajímavá, dýchá asi nejsmutnější, bluesovou atmosférou. Rea ji nahrál jen ve dvou, spolu s hráčem na hammondky Petem Wingfieldem. Kuriozitou je předposlední píseň "God Gave Me An Angel", kterou Rea "spáchal" úplně sám bez pomoci druhů z kapely.

Dá se říci, že Chris už dlouhou dobu vykrádá sám sebe. Ale dělá to s nenuceným úsměvem a elegancí, takže mu to snad ani nemůžeme zazlívat. Normálně by měl za průměrné album dostat průměrnou známku, protože mám ale slabost pro výrazné zpěváky, bude známka o stupínek lepší. (Také jsem zjistil, že skupina, ve které Rea začínal, se později jmenovala Beautiful Losers, snad podle druhého románu Leonarda Cohena) Co říci závěrem? Asi že tohle album je jako psaní do písku - je docela příjemné psát, je docela příjemné napsané číst. Brzy ale přijde příliv a pomalu začne smazávat jednotlivá písmena. Stanou se z nich obrysy a pak ani to ne. Nakonec už ani nepoznáte místo, kde se slova nacházela. Klíčová otázka zní - je to málo nebo dost? Pro mě málo. A pro vás?

CD k recenzi poskytla firma Warner Music.

Album: