Každá kapela to tak má. Opravdové vrcholy tvorby zaznamená na pár deskách a jakkoliv mohou být všechny následující počiny povedené, nikdy nedosáhnou geniality těch nejlepších. Je to případ i U2. Jejich novinka "No Line On The Horizon" nepřekonává "Achtung Baby" ani "The Joshua Tree", přesto stojí za poslech.
Otázkou je, zda někdo od
U2 očekával, že po třiceti letech existence ještě natočí přelomovou desku. Pokud ano, bude zklamán. Pokud ne, bude dvanáctou studiovku irské party velebit.
Bono a spol. nahrávali ve třech studiích: marockém Fezu, domovském Dublinu a v
Olympic Studios v Londýně. O porodních bolestech, které desku provázely, jsme už
psali, proto pojďme přímo na věc.
U2 na nové kolekci zůstali věrni směru, na který se vrátili v roce 2000 s deskou
"All That You Can't Leave Behind". Do jisté míry jednoduché poprockové písničky s tradičním rámcem a klasickým
U2 soundem nalezne posluchač i zde. Nejde o nic převratného, překvapivého nebo v pravém slova smyslu invenčního. Irům se navíc přihodilo to, co je u kapel, které jsou na scéně dlouhou dobu, docela běžné: začínají se opakovat. "Cedars Of Lebanon" zdraví na dálku dvanáct let starou "Wake Up Dead Man", "Unknown Caller" zase zvukem i strukturou připomíná "Walk On", přestože jde o možná nejlepší song na desce.
Navzdory tomu jde o inteligentní a dobře napsaný poprock, který už jaksi patří ke standardům
U2. Klasické stadiónovce (a možná budoucímu velkému hitu) "Magnifficent" dominují bicí Larryho Mullena, křehké baladě "Moment Of Surrender " výrazný Bonův vokál, posazený na poslední dobu nezvykle vysoko.Tyto dvě skladby společně se zmiňovaným "Unknown Caller" a údernou "Breathe" patří k páteři desky. Kolem té je opředen zbytek skladeb, z nějž nejvýraznější jsou dvě: "Fez - Being Born" s rozbitou kompozicí a "Get On Your Boots", pilotní singl a bohužel nejslabší článek kolekce.
Přestože jde snad o poctu
Queens Of The Stone Age (viz jejich
"Hangin' Tree"), nezachraňuje jej ani tvrdá basová linka Adama Claytona, ani struktura á la "Vertigo", ani lehké ozvěny "Achtung Baby", ani docela dobrý
surrealistický videoklip. Přesto v kontextu desky zní přirozeněji než jako samostatný singl, protože její atmosféru výrazněji nenarušuje. V polovině desky ční jako malé připomenutí toho, že vždycky může být hůř.
U2 novou deskou potvrdili, že i v roce 2009 umí psát dobré songy, ale zároveň také to, že už se od nich ničeho překvapivého nedočkáme. Balancují na úzké hraně - nalevo od nich je krajina hudebních klišé, napravo genialita. Na "No Line On The Horizon" se jim daří nesklouznout ani na jednu stranu.
Irové už svoji úlohu v hudebním vývoji odehráli. Točili jednoduché poprockové desky, experimentovali s elektronikou, nahrávali s Pavarottim. Na kontě mají několik sošek Grammy a miliony prodaných nosičů.
Bono zachraňuje třetí svět (až někdy zapomíná na manželčiny narozeniny) a může se honosit několika státními vyznamenáními. Co od takové kapely ještě očekávat? Já už neočekávám nic, jenom jim přeji, aby v poklidu zestárli a pokud budou jejich další desky alespoň takové, jako je "No Line On The Horizon", pak budou mít i nadále mé sympatie. Na udávání hudebních trendů jsou tu dnes jiní.
PS: Jak vidí "No Line On The Horizon" dalších pět redaktorů musicserveru, se dočtete v chystané makrorecenzi.