Jedu vlakem domů a snažím se rozpomenout, co že se to v Arše vlastně odehrávalo. Abyste rozuměli: v pražském klubu interpretovala skupina
slovinských intelektuálů, Laibach si říkají, můj kus "Die Kunst der Fuge". A bylo to pozoruhodné. Cítil jsem enormní satisfakci. Tak přece se
na mě nezapomnělo!
© Vladimír Komjati / musicserver.cz Shodou okolností si ke mě do kupé přisedl použitě vypadající mladík s rozcuchanými vlasy. Zapisoval do bloku - váhavě, nejistě, často škrtal. Zeptal jsem se ho, co že to píše; prý reportáž z onoho koncertu. Dal mi nahlédnout.
Den, který začal slibně, chmurně zešedivěl. Vše dostalo jistý industrializující šedavý nádech; v tomto barevném odéru vypadají i stromy a lesní zvířata jako stroje. Vynikající kulisa; pražské Divadlo Archa totiž dnes večer hostí koncert Laibach. Dnes je den L.
Nedlouho po mém příjezdu přestala Prahu hladit ruka s doširoka rozcapenými prsty deště. Matka měst a nálad byla jako obvykle čarokrásná, fosforeskující lunapark. Při cigaretě před Archou po mě někdo chce lístek. Dřív po mně chtěli drogy, asi kariérní postup. Od půl osmé otevírají bránu "klubu" ("kulturního prostoru"?).
Archa se plní pozvolna, slýchám obavy o poloprázdném sále. Nakonec se to nepotvrdí. Návštěvnictvo tvoří panoptikum stěží uvěřitelné rozmanitosti. Ex-Venuše v kožešinách, teď už se zestárlým, profesorským obličejem. Šedesátikilový chlapík v černých mrkváčích a okovaných
botách (prý novinář). Namakanec, který vypadá jako postava z Mortal Kombatu. Dav v černých košilích. Tatík se synkem v oblecích, co asi přišli "na kultůru". Odhaduji, že návštěvníků, kteří přišli "na Bacha", vyšňořených jak do filharmonie, bylo přibližně deset procent. Snad nebyli zklamaní...
© Vladimír Komjati / musicserver.cz Sál je vydlážděn židlemi. My, plebiscit, se tísníme u krajů, případně za zvukařem. Pětičlenné komando černokošilatých se na pódium vyšvihne s minimálním zpožděním. Jejich arzenálem je několik samplerů, Mac notebooky, elektronické bicí, klávesy. Předznamenáním setu je variace na první dva spojené kontrapunkty; experimentuje se výškami tónů. První dva kontrapunkty pak přichází v očekávatelné hloubce, prýští z nich šílená, strhující energie. V pozadí videoprojekce na mechanická a industriální témata. Zmocňuje se mě nepopsatelná radost, jelikož vím, ano, vím, že takhle by to
Bach chtěl...
Zeptal jsem se toho jinocha, kde béře tak silné přesvědčení o tom, co bych já chtěl nebo nechtěl. Odpověděl přesvědčeně:
"Vím, že jste Kunst der Fuge (mimochodem, konzultoval jste se zetěm tenhle název?) psal bez předem zvolené instrumentace. Že je v tomhle díle obrovský prostor pro interpretův vklad. Váš syn tu skladbu navíc považoval za dovršení otcovy životní cesty. Cožpak nebyla tahle živá, strhující interpretace pro vás poctou?"
"Ale jistě," odpověděl jsem.
"Víte, štve mě, že pořád nejznámější mou skladbou je 'Toccata&Fugue in d minor (BWV 565)'. Slyšel jsem ji v hororu Černá kočka s Borisem Karloffem, kde tento varhanní megahit hraje. Na kompilaci Jungle Bass Camp, která leckomu sloužila v jeho jinošských
letech k tomu, aby pronikl do drum & bassu, je zas remix tohoto věčného šlágru. Do 'Kunst der Fuge' jsem dal mnohem více úsilí a času... Jsem rád za tuhle interpretaci."
© Vladimír Komjati / musicserver.cz "A nepřijde vám divné, že v naší době chodíme na koncerty, kde sedíme, a koukáme se na pět mužů, jak kroutí knoflíky, sem tam zmáčknou klávesu, i když vlastně jeden hraje na bicí," zeptal se mladík. Odbyl jsem ho - v naší době jsme chodili na koncerty do kostela, kde jsme na varhaníka ani neviděli. Zase se ptal - jestli mi nepřišla Laibachovská interpretace moc radikální.
"Radikální?" vyhrkl jsem ze sebe se smíchem. Když jsem sloužil v kostele v Arnstadtu, odjel jsem na tři měsíce pryč bez dovolení. Hudba, kterou jsem hrál, lidi děsila, takže mě pak z kostele, z mého postu varhaníka stejně museli vyhodit. Tohle bylo radikální. Za svého života
jsem vydal jedinou práci, na popularitu jsem čekal přes sto let. Mimochodem, originálu "Umění fugy" se prodalo ve svém čase několik desítek výtisků. To bylo radikální... radikální neúspěch. K tomu, co
Laibach ten večer předvedli, jsem měl stejné výtky jako mladík:
© Vladimír Komjati / musicserver.cz Třetí kontrapunktus přichází po úvodních dvou jako zlom, vytržení z meditace. Rozkrývá se tu před námi radikální post-postmoderní estetika, kdy všechno je zapracováno do všeho. Třetí skladba je postavená na partech pro perkuse a perkusní samply, což znalci připomene Varéseho "Ionisation". Bubeník má čitelný jazzový rukopis, jeho výkon posouvá skladbu do dalších rozměrů. Celá tato "bouchavá" aranže působí nesmírně ironicky, nevážně. Další fuga v pořadí zas oplývá v podání
Laibach skutečně strhující dynamikou. Další a další kusy však silně reflektují problém, který má i původní "Kunst der Fuge". Pokud nejste do Bacha zažráni až po uši, můžete se při poslechu prostřední pasáže nudit.
Laibach s tím problémem bojovali rozmanitostí aranží, přesto se tak úplně nezdařilo.
Skrz uši až k duši sedimentuje silný pocit: laibachovská interpretace Mistra je zatraceně acidofilní, občas udělá krok až k diskofilnímu tabu, nechybí i spíše minimalistický náhled věci. Jako koncept geniální, a pro posluchače jednadvacátého století stravitelné a zábavné; jako
Bachův příznivec si vysoce cením vůbec popularizačního aktu. Slovincům se v případě "Kunst der Fuge" dá vytknout prachmizerné množství improvizace oproti nahrávce.
Jistě, úvod setu byl poctivý, takový, jaký jsme jej očekávali a jaký měl být, prostřední fázi by však neškodilo více překvapení. Ačkoli jinak příliš mnoho novoty oproti desce nebylo, v jednom naprosto zásadním momentě se kapele podařilo povážlivě zesílit: byla to poslední skladba.
© Vladimír Komjati / musicserver.cz Zčernělá obrazovka. Na podiu zůstává sám klavírista a preluduje poslední kánon, "Contrapunctus XV, Canon per Augmentationem in Contrario Motu". Obrazce, přilétnuvší skrze videoprojekci, se začínají formovat do dobře známých tvarů.
Hákové kříže, milion jejich variací, keltské kříže... Je zločin přiznat se, že taková věc je krajně působivá?
Z koncertu jsem odcházel plný. Bylo to velké, hluboké, objímající, chvílemi nudné, ale nakonec umně vygradované. Já vím, ano, vím, že
Bach by to takhle chtěl. Protože všechno, o co usiloval, bylo vytvořit hudbu, která pohne, kterou si budete pamatovat, ne proto, že si ji poslechnete
u oběda (nebo v neděli v kostele), a zalíbí se vám pár tónů; zkrátka proto, že ji prožijete a ona vás změní. A
Laibach mu to přání, přes drobné nesnáze, splnili.
Fotogalerii z koncertu
naleznete ZDE.
Laibach,
Divadlo Archa, Praha, 22.2.2009