Mám rád desky, které jsou dotažené od první do poslední sekundy, které si jejich autor vypiplal od začátku do konce, dbal na každý detail a na své dílo je náležitě pyšný. Desky, které mají atmosféru, koncept, názor. Kerli měla pro donošení svého debutu hodně času, vždyť když před pár lety odjížděla z domova za oceán (více v Radaru), měla prý pohromadě kromě spousty písní i nápady na obal a booklet. V Americe jí také dopřáli dostatek prostoru, do ničeho ji netlačili, a tak je její první nahrávka úchvatnou cestou po studených, ale přece při bližším ohledání horkých emocích.

Kerli je v podstatě alternativní pop každým coulem, až na to, že vydává u velkého labelu, který jí zaplatil dva nádherné videoklipy "Love Is Dead" a "Walking On Air". Hudebně se s producentem a spoluskladatelem Davidem Mauricem nebojí rockových vypalovaček ("I Want Nothing", "Creepshow"), atmosférických skladeb ("Fragile"), ale klidně udělají i čistokrevný pop ("Up Up Up") nebo baladu ("Butterfly Cry"). To, co z "Love Is Dead" ale dělá nahrávku, které jde snadno podlehnout a vydržet u ní měsíce, je Kerlin hlas. Ne nadarmo bývá přirovnávána třeba k Björk, jakkoli je mnohem písničkovější a stravitelnější, než tato islandská zpěvačka.

Před původním vydáním alba v USA (v létě minulého roku) asi i vydavatelství pocítilo, že se jim jejich nový talent trochu utrhl ze řetězu a ty nejexperimentálnější skladby z alba vyřadilo. Náhradou se třeba stala Guyem Chambersem produkovaná "The Creationist". Možná to ani nevadí, alespoň při poslechu alba slunce pár paprsky prorazí všudypřítomné stíny.

Kerli svým hlasem, skladatelským talentem, ale i košatými aranžmá, v nichž jde stále objevovat něco nového, dokázala dát temnotě a depresi, která asi pochází z jejího původu, optimistického ducha. Jsou desky, které jsou prostě nádherné od začátku do konce. "Love Is Dead" je jedna z nich.