Je tady konec týdne a s ním i pravidelná rubrika Co poslouchá musicserver. Opět vám naši redaktoři nabídnou příspěvky k deskám, které pro ně byly nějak zásadní. Tentokrát se podíváme za metalovými Megadeth, německými drzouny Die Ärzte, kytarovou Prouzou a varhanními rockery Still Life.
Můj dobrý kamarád je po léta zarytým fanouškem Metalliky. Já, když jsem po letech pochopil, že se svět netočí jen okolo punku, se pod jeho vlivem rozhodl podívat i do thrashových vod, které mne vcelku pohltily. Ale více než Metallice jsem propadl kouzlu Megadeth. A jak je mým dobrým zvykem, tak jsem šel proti proudu a zamiloval si desku "Risk", kterou ortodoxní fans zhusta opovrhují. Zůstal jsem stát v němém úžasu nad naprosto nadčasovým zvukem a odvážnými experimenty s výraznou melodikou a pochmurnou atmosférou. I kytarový génius Marty Friedman zde pracoval více pro kapelu a odpustil si zběsilé sólování na každém rohu. Škoda, že toto album bylo s Megadeth jeho poslední. Mustaine se tentokrát ve svých textech vyvaroval politických témat a řešil životní problémy. Já si toto album pouštím, když mi není do smíchu a nezbývá mi než děkovat metalové čtveřici za to, že tento počin vyšel, ač o jeho nepříliš šťastném osudu bylo rozhodnuto předem. Asi žádná deska u mě nevyvolala nikdy tolik emocí jako tento odvážný risk a nevěřím, že se to ještě někdy povede.
Přesně si vzpomínám, jak jsem tehdy před šesti lety náhodou na MTV (ano, v té době ještě na MTV občas pouštěli i videoklipy) narazila na klip k singlu "Unrockbar". Ačkoliv šlo o německou skladbu, zaujala mě - a už to se mnou jelo. Moji pubertální osobnost od toho momentu (de)formovali tři drzí fracci německé hudební scény jménem Die Ärzte. Texty o vrtání se v nose, sourozeneckém incestu, plnotučném mléku, plyšovém medvídkovi nebo třeba o intimním piercingu, odvěká antipatie k pravicovým extremistům, velká dávka sebeironie, nedefinovatelný smysl pro humor, tříhodinové koncerty a bizarní akce typu "necháme se jako kapela vyfotit nazí a ty fotky pak vyvěsíme po městech v nadživotní velikosti a necháme jimi potisknout vstupenky na koncerty" nebo "vydáme čtyřicetisekundový singl". Jejich dvojalbum "Geräusch" se teď stalo soundtrackem prvních dnů v mém novém domově Berlín - kdo jiný by mi tady taky mohl zvednout náladu víc než samozvaná "nejlepší kapela světa", Die Ärzte aus Berlin (...aus Berlin!)?
Je teplý jarní podvečer. Vystoupil jsem na Malostranské z metra a vykračuju si směrem ke Kampě. Mám sraz s několika kámoši a známými. Budeme se válet v trávě, pít laciné víno a spřádat plány na víkend. Dneska bych si připadal jako smradlavej hipík, ale tenkrát z kraje devadesátek to byla poměrně módní náplň teplých dní. Už týden ve walkmanu točím novou desku frýdeckomístecké Prouzy. Není to tak dávno, když jsem je viděl na Petynce. Ještě spolu s Priessnitz a Nšo-či. Je to jedna z nejosobitějších kytarovek, která se pohybuje na klubové scéně. Vokál Tomáše Hampela pozná i hluchý. Příjemně se dostává pod kůži a i v tomhle teplém počasí z něj běhá mráz po zádech. Spolu s Franekovou kytarou jsou v dokonalé symbióze. Jako břitva a krk. "Ve dne, v noci" nebo "To nic" jsou jednoznačné hitovky. Walkman pomalu koluje od uší k uším a čas se líně vleče. "Hele, tak co s tím víkendem?" pronese kdosi. "V sobotu hraje v Belmondu Prouza, nepůjdeme se mrknout?"
Deska, které mě provází celý hudební život a je současně i synonymem mé hledačské a sběratelské vášně. Hammondy, hammondy, uriášovské zpěvohry, svůdná melodika, vše navíc obestřeno tajemstvím původu. Sedmdesáté roky, desátá kopie z pásku, elpé v Gottwaldově nikdo neviděl, na ostravských, brněnských burzách taky ne, v encyklopediích jeden dva obecné řádky, slovutné anglické časáky ticho po pěšině a ani sama BBC, zastoupená legendárním Jackem Allenem (alias Karlem Janovickým), nenašla o kapele ve svých nekonečných archivech zmínku, Lp však ano. Černobílou kopii přebalu, spolu s dopisem mám dodnes mezi relikviemi mládí. Dnes mám jediné album Still Life v několika provedeních, příběh kapely odhalili v éře internetu sami členové, přesto mě nadšení neopustilo a každé přehrání je pro mne zážitkem. Still Life hráli melodicky podmanivý a velebně mohutný varhanní hardrock, vpletený do art-classical rocku. Medvědí sílu mu při absenci elektrických kytar dodávaly zdvojené hammondy, melodickou eleganci umně proplétané i souznící hlasy. Gradované souboje klaviatur, pedálů a hlasivek, pompéznost, patos, i něha. Jako pomůcku pro základní představu soundu Still Life uvádím pomyslnou spojnici Quatermass - Uriah Heep - Spooky Tooth. Udělejte si obrázek sami z MySpace.com.
Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče. Umožňuje webu zaznamenat informace o vaší návštěvě, například preferovaný jazyk a další nastavení. Příští návštěva stránek tak může být snazší a produktivnější. Soubory cookie jsou důležité. Bez nich by procházení webu bylo mnohem složitější.
Soubory cookie slouží k celé řadě účelů. Používáme je například k ukládání vašich nastavení bezpečného vyhledávání, k výběru relevantních reklam, ke sledování počtu návštěvníků na stránce, k usnadnění registrace nových služeb a k ochraně vašich dat.
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Více informacíSouhlasím
