S novým rokem tu máme obnovenou premiéru seriálu "Co poslouchá musicserver". Oproti loňsku ovšem v pestřejší a snad i zábavnější podobě, příspěvky jsou navíc doplněny o klipy. V prvním dílu se setkáme s postpunkery Gallon Drunk, maďarskou Omegou, hiphopery Fettes Brot a elektrem The Soup Dragons.
Seriál "Co poslouchá musicserver" je sondou do přehrávačů našich redaktorů a fotografů. Na prostoru čtyř příspěvků se s vámi podělí o své dojmy z poslechu oblíbených či pro ně jakkoli zásadních desek. Mělo by se jednat o alba, která je ovlivnila, výjimečně na ně zapůsobila. Nemusí a nemělo by přitom jít zdaleka jen o nahrávky z doby nedávné... Že to bude pestrá paleta hudebních nálad, je evidentní. V prvním díle se vám představí maďarská kapela Omega, čtveřice The Soup Dragons, němečtí hiphopeři Fettes Brot a postpunk v podání Gallon Drunk.
V Demijonu se to dneska protáhlo. Sešla se spousta kámošů. Přišli i ti, kteří mezi lidi vycházejí už pouze v zápřahu do dětského kočárku. Hlavně se však stavil kamarád, jenž už nejspíš na věky věků přesídlil do "Velkého jablka". Vlastně se přišel s námi rozloučit. Moc dobře ví o mé zálibě v devadesátkovému zvuku. Kdesi v bazaru v hloubi Brooklynu vyhrabal a do Prahy mi jako dárek dovezl placku čtveřice The Soup Dragons. Taneční rytmus a zvonivé kytary, to bylo vždycky moje. Deska okamžitě našla své místo v barovém přehrávači. "So Keep On Driving Higher, And Never Slow Down," zpívá celý bar. Při strojové "Running Wild" se už tančí na stolech. Panáků bylo moc a piv ještě víc. Měl bych se vypravit domů. Snad ještě stihnu poslední noční tramvaj. Teď v lednu je zima jako v psírně, ale tramvaj je vyhřátá. "A Silver Sensation, That Sends You Around," hraje mi v diskmanu, když zapadám do vyhřáté sedačky skoro prázdné dvaapadesátky. Hlavně nepřejet, hlavně nepřejet... "Vstávej a koukej vypadnout, tady je konečná!"
Laďa Kafka byl můj spolužák a kamarád, muziku jsme objevovali a poslouchávali spolu. Tohle elpo koupil v maďarské kultuře v Praze. Samozřejmě mi hned po návratu z výletu volal a ještě ten večer se voňavý vinyl plavmo otáčel na gramofonu. Ranou Omegu mám rád, je to mé mládí, a nikdy jsem ji nebral jako levnou náhražku za Párply, Uriáše, Floydy. Presser sázel melodie, že by kolikrát záviděli. A démonický narcis Kóbor je velký hlas mého gusta, beatový tenor byronovské velikosti. Sound Omegy býval zpravidla ve vleku doby, u "Éjszakai Országút" ze sedmdesátého bylo slyšno, jak mládenci do sebe naprali "Atomheartmother", jedničku "Vanilla Fudge" i Evansovy Deep Purple. Zpěvný sixties hardrock se zvučnými nahalenými sóly kláves i kytar. Mámivá doba. Laďa už víc jak patnáct let nežije, ale pokaždé, když se z činelů vyloupne "Oh, Jöjj!", usedne vedle mne.
"Moc se mi líbí ve vašem hlavní městě... jak ono se jmenuje... Bratislava," povídá mi mezi řečí Boris Lauterbach, člen hamburských Fettes Brot a během toho do sebe láduje obložený chleba, dokonale korespondující s názvem kapely. Vyvádět ho ze zeměpisného omylu nemá cenu, protože i zbylí dva členové vesele pokyvují hlavami nad novým hlavním městem České republiky. Raději se začnu jako obvykle bavit o jejich hudbě. Tihle tři chlápci patří na německé hiphopové scéně k tomu služebně staršímu, ale neskutečně oblíbenému zboží. Pravda, poslední deska "Strom und Drang", kterou točím od rána do večera, je popina jak vyšitá, ale tak nějak po "fettesovku". Jako jediní z hamburské scény nespadají do kýčovitých témat o klácení ženských za rohem, kulkách v hrudníku a dní strávených v pruhovaném pyžamu. Když vážné téma, tak se vším všudy a s odpustitelným patosem. A pak je tady také jejich smysl pro humor, kterému jsem přišla na chuť po prvním protočení desky. Pojmenovali píseň "Der beste Rapper Deutschlands ist offensichtlich ich" a nezarapovali v ní ani slovo. Znelíbila se jim moderátorka Bettina Balhaus, která po půlnoci na německé televizi odhalovala své vnady, tak o ní napsali song. Místo aby lidé klopili u něj oči ze sprostých výrazů, se všichni popadali za břicho smíchy a společně řvali: "Bettina, pack deine Brüste ein!" Že vás nebaví hip hop? Zkuste alespoň jeden jejich videoklip a vsadím celou jejich diskografii, která mi prohýbá poličku, že se zasmějete.
Gallon Drunk vyjeli po vydání vynikajícího a podle mě svého nejlepšího alba "The Rotten Mile" na šňůru a dvakrát se zastavili i v Česku. Na podzim 2008 v Rock Café a na jaře téhož roku v klubu 007 a v brněnské Flédě. Na sedmičce jsem s nimi měl tu čest poprvé a jejich vystoupení mi vyrazilo dech. Ten malý klub s nízkým stropem umožnil Johnstonovi a spol. rozpoutat dokonalé postpunkové orgie. James na sebe umí strhnout pozornost. Je rozený frontman, živel který nezůstane vteřinu v klidu a během vystoupení se divíte, že nezničí svou kytaru, klávesy i foukací harmoniku. Terry Edwards, druhý nejviditelnější člen kapely, se saxofonem, rumbakoulemi a za klávesami prožívá vše stejně silně, akorát o něco méně expresivně a namísto pódiového šílenství svou energii naplno vnáší do hudby samé. Jsem rád, že se Gallon Drunk rozhodli vydat právě tento fantastický koncert. Vzpomínky, které na něj zůstaly, tak můžu kdykoliv znovu obnovovat.
ono se mi to fakt nezdá! fotka fettes brot na titulní straně musicserveru! a vy znáte borise? a bjorna betona s doktorem martinem renozem taky? a jací jsou? ješiš já jsem ale trubice se tady ptam jak vysinuta ale mam silenou radost ze někdo posloucha z musicserveru fettes brot. a neprijedou nahodou do ceska? jdu si pustit schwule madchen nebo da draussen. to je narez. pa a diky moc musicservere
To je super, že konečně někdo napsal o fettes brot!!! Je to mega dobrá kapela a autor článku má výborný hudební vkus:-)Mám z toho fakt radost a do budoucna by to chtělo více o téhle kapele, protože je škoda, že je u nás skoro nikdo nezná.
Naživo: Geniální Hot Milk musejí vyhodit svého zvukaře. Okamžitě!
Aktuálně předskakují Palaye Royale, ti k nám ale dorazí až za měsíc, a tak se Hot Milk otočili v Praze na jeden z mála podzimních koncertů, při němž hrají jako hlavní hvězdy. V České republice se tak stalo vůbec poprvé. A... čtěte zde
Frontman crossoverové Insanie má rád westerny, noirové kriminálky, zádumčivou atmosféru děl Cormaca McCarthyho i temnou country. Záchvěvy těchto lásek můžeme letmo zachytit i v jeho domovské kapele, nicméně plně toto podhoubí rozkvetlo až nyní, na albu "K mýmu ohni nesedej" v bočním sólovém projektu Poly Noir.
Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče. Umožňuje webu zaznamenat informace o vaší návštěvě, například preferovaný jazyk a další nastavení. Příští návštěva stránek tak může být snazší a produktivnější. Soubory cookie jsou důležité. Bez nich by procházení webu bylo mnohem složitější.
Soubory cookie slouží k celé řadě účelů. Používáme je například k ukládání vašich nastavení bezpečného vyhledávání, k výběru relevantních reklam, ke sledování počtu návštěvníků na stránce, k usnadnění registrace nových služeb a k ochraně vašich dat.
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Více informacíSouhlasím